Zatím je maličká – a musím to zaklepat na klávesnici – až na malé a vcelku běžné drobnosti naprosto zdravá. Čas od času nějaká ta teplota, a co začala chodit do jeslí a přidalo se k tomu počasí z podnebného pásu zahrnujícího oblasti Mordoru, chodí prakticky neustále s nudlí u nosu. Občas jí samozřejmě bolelo bříško, což ale postihovalo spíše nás než ji, protože to nemívalo dlouhé trvání, a když se jí ulevilo, stával se náš byt neobyvatelný a já před sebou úplně viděl ty budíky v raketoplánech, na kterých se ve filmu hrozivě snižuje obsah kyslíku v kabině. Když jsem si ale z legrace na tyto nemilé a veskrze intimní příhody stěžoval při několika rodinných posezeních, můj tatínek vždy volně navázal svou oblíbenou historkou o tom, jak jsem jednou v podobném věku, jako je maličká, napochodoval k němu a mamince do ložnice a teklo mi to až z rukávů… A to se pak vždy při hlasitém smíchu rodinných příslušníků (v lepším případě) v duchu fackuji a vyčítavě si sám pro sebe říkám, že jsem radši nepomlčel…
Z toho lehce vážnějšího ranku mi pak jednou večer před spaním maličká spadla z postele na hlavu, když jsem s ní dělal blbosti, což už je méně obvyklé, ale tak snad se to stalo už i někomu jinému. A snad se jí nic ani nestalo, tedy krom dlouhotrvajícího řevu a toho, že následně podezřele brzy usnula a já jsem jí pak dlouho do noci chodil pln strachu kontrolovat, zda je v pořádku a normálně dýchá.
A pak je tu teda jedna trochu rarita. Příhoda, u které se s odstupem času usmívám, ale když se stala, do smíchu mi rozhodně nebylo, a už vůbec ne Lucce. Ta totiž, když bylo maličké pár týdnů, jednoho rána vstala, maličkou dala na přebalovací pult a v rámci každodenních hygienických úkonů sáhla jako vždy (a prakticky již po slepu, což se neukázalo jako dobrý tah) na poličku pro kapky do pusinky. Jenže na oné poličce nebyly jen kapky pro orální užití, ale také podobně vypadající lahvička s lihem na čištění pupíku po pupeční šňůře. Tato lahvička navíc neměla žádné kapátko, a tak maličká dostala „plný zásah“, když Lucka převrátila zmýlenou lahvičku nad její pusou.
Naštěstí se ukázalo, že nejspíš nic nepolkla, ovšem zjišťovat jsme to okamžitě jeli houkající sanitkou do nemocnice. To už ale byla maličká úplně v klidu, což nás teda spíše ještě víc zneklidňovalo (jestli není v klidu až příliš vzhledem k situaci). Naštěstí ten hlavní, kdo to tehdy odnesl, byla Lucka, která to celé samozřejmě oplakala, sama sebe označila za nejhorší matku na světě a chvíli jsem myslel, že si budu muset vzít nějaký ten týden dovolenou, než se z toho vzpamatuje. Moc jí ostatně nepřidaly ani některé sestřičky v nemocnici, které tónem hlasu i pohledem ala „neměly bychom zavolat sociálku?“ pranýřovaly nebohou Lucku skutečně empatickým způsobem. Pak to alespoň trochu rozsekla hned po příchodu do ordinace starší a evidentně zkušenější paní doktorka, která bez servítků prohlásila, že něco takového rozhodně nevidí poprvé a že jestli maličká vypadá, že jí nic není, tak to bude nejspíš v pořádku.
Doma ale každopádně Lucka raději zbytek lihu rovnou vyhodila. A její negativní vztah k alkoholu se tím asi ještě prohloubil. Jestli to bude mít v budoucnu nějaký vliv na maličké vztah k alkoholu, nevím, ale nějaký ten odpor alespoň do 18 let spojený s nechutí chodit se bavit do společnosti v podobě diskoték, klubů a posedávání v parku s partou výrostků kouřících při nejlepším trávu bych asi viděl jako pozitivní efekt této negativní a nepříjemné příhody.
P.S. Tento článek jsem psal trochu odlehčenou formou, ale rozhodně si uvědomuji, jaké štěstí mám, že je maličká zdravá a nepotýkáme se s žádnými nemocemi. Jsou to většinou otřepaná klišé, ale vždy si na ně vzpomenu, když čtu novinky od mé kamarádky Aničky, jejíž malý Vojta je vážně nemocný prakticky od narození, dlouho se nevědělo, co mu vlastně je, a když se na to přišlo, o moc pozitivnější zprávy to nebyly. Zároveň by ale ona, Vojta i celá jejich rodina mohli být příkladem nezdolného přístupu k životu se vším, co přináší. Přikládám odkaz na něco málo o jejich příběhu, buď pro inspiraci, případně pokud by někdo věděl nebo uměl pomoci, vždy je to jistě vítáno, i když sama Anička o ni nikdy neprosila.
http://www.youtube.com/watch?v=Kf1D3sKx1JQ
http://www.youtube.com/watch?v=cxTbseZJKps&feature=youtu.be
