A život je tu…

Objednal jsem si gulášovou polívku v chlebu, popíjel pivo a přemýšlel, jestli bych si aspoň u oběda neměl vypnout mobil… Objednal jsem si gulášovou polívku v chlebu, a když mi ji servírka přinesla, bez ironie jsem se jí zeptal, jestli by mi k té polévce přinesla chleba… Únava mi sedí za krkem jak maličká na procházce, když mi bubnuje na hlavu a každou chvíli předvádí, jak jede koník… Bolí mě za krkem… Je jedno, jaká denní doba zrovna je, jestli se již blíží nový den a večer končí, nebo je teprve pár minut před polednem. Nebo dokonce jestli je osm nebo devět hodin ráno a člověk si teprve zvyká na denní světlo. Ta únava je všudypřítomná a neodchází. Ani v sobotu, ani v neděli, kdy většinou nezvoní telefony a klienti na mailu mlčí. Ne, o víkendu to není jiné, únava se ve mně dávno zabydlela, trvalé bydliště si napsala do mé hlavy. 

Je to jakási odvrácená strana toho všeho krásného, co jsem v posledním roce a půl zažil. Můj život tehdy, když jsem poprvé potkal svoji dceru, získal nový rozměr, nový smysl. Klišé, ze kterého kýč teče jako komplexy z webových diskuzí. Jenže realita taková je. „Realita“ odtržená od reality, pocity, které jste nikdy dřív nepoznali. Jenže zároveň s tím přicházejí věci, na které se nelze připravit. Jistě, odpovědnost, její nesnesitelná tíha a stres z ní plynoucí. Dřív se některé věci daly přejít, daly se odložit, daly se přehlédnout, aniž by z toho musely být větší problémy. Jenže teď ta odpovědnost neutichá, spíše se stupňuje, a to, za co jste v minulosti nebyli ani napomenuti, může najednou bez varování znamenat červenou kartu a konec utkání. Všechny přehmaty se najednou obtiskávají ve tváři jako dobře mířené facky ve stylu „akce a reakce“.

A život je tu. Mysleli jste si, že už tu dávno byl, že ho sakra dobře znáte. Ale netušili jste, že celou dobu vlastně jen přešlapoval přede dveřma pokoje, zatímco vy jste si na něj uvnitř nerušeně hráli. Pak jste se jednou rozhodli, že už nemá cenu hrát si za zavřenýma dveřma, a otevřeli jste je dokořán. Měli jste tušení, že tam venku něco je. Občas jste zaslechli to nervózní louskání prsty a začínající samomluvu. Ale až teď, když jste ho v nevědomí pustili dovnitř, jste ho konečně začali poznávat a postupně se vám začala motat hlava. Je tu a už neodejde, dveře se zasekly.

Vstávání v pět, řev, lezení po stole a po židlích, házení jídla po pokoji, pády na zem i na hrany skříní, rozlité pití na podlaze, rozmatlaný jogurt na notebooku, notebook na zemi, mobil letící vzduchem, roztrhané časopisy a počmárané knihy, „ztracené“ věci i rozlitá káva na zdi. To všechno vedle nejkrásnějšího smíchu na světě, nejsladších uslintaných pusinek a nejdojemnějších objetí obsahoval ten „baby package“ v podobě naší maličké. A je to sakra záhul. Ten správný rozměr tomu všemu pak dodává práce, bez které se to, kupodivu, asi neobejde. Vždycky jsem byl takový ten typ, kterého vyhodíte dveřmi, a on se vrátí oknem. Tedy aspoň ve sportu, kdy jsem si z nedostatku talentu musel všechno spíš vydřít. Ale najednou si začínám uvědomovat, že oken, kterými je možné se vracet, je omezený počet. Jsou navíc stále výš a dostat se k nim je stále těžší, nehledě na to, že čím dál častěji se člověku stává, že hned po doskoku za oknem šlápne rovnou do hovna…                  

Dnes ráno jsem maličkou poprvé plácl přes zadek. Dvakrát. A myslím opravdu plácl. Trochu to určitě bolelo, to jsem si uvědomil hned, když jsem vystrašeně stahoval ruku. Dvakrát. Podruhé to bylo těsně před tím, než odcházela do jeslí. Odcházela s pláčem, ani se neohlídla a neudělala svoje „páá“. Bylo mi smutno jako málokdy. Rozhlédl jsem se po obýváku a zastavil se očima na vydlabaných dýních za oknem. „Bubáky“, jak jim maličká říká, jsme dlouho nemohli sehnat. Už víkend před tím na výstavě dýní jsem si umanul, že je musím koupit a pro maličkou vydlabat halloweenského strašáka. První víkend jsem je nesehnal, i když jsem prošel všechny supermarkety v okolí. Pátek na to jsem si na svůj slib vzpomněl až v osm večer cestou ze schůzky, ale i když jsem rychle oběhl další dva supermarkety a jedno květinářství, nic. V sobotu ráno na výletě s maličkou, opět nic. Až večer nás Lucka vzala do supermarketu, kde je konečně prodávali. Měl jsem bezpochyby větší radost než maličká, která kromě typické glosy „balooon“ jiné nadšení neprojevila. Já jsem ale samým štěstím koupil jednu dvanáctikilovou nukleární dýni. A také jednu malou, to abych si to vyzkoušel, protože já jsem vlastně nikdy dýni nedlabal, jen si to pamatuji od babičky. Kupodivu to ale šlo dobře a i přes své nemožné manuální dovednosti svítili v sobotu večer na našem balkóně dva „bubáci“. A maličká na ně nadšeně koukala a opakovala „táááta, táááta“. Byla sobota večer a já měl jeden z nejšťastnějších dnů za poslední dobu. Byl jsem s rodinou a byl jsem s ní naplno…

Díval jsem se na ty vydlabaný dýně a uvědomil si, že to půjde. Že to musí jít. Protože víkend je sice daleko, práce spoustu, život není lehkej, lidi jsou svině… Ale sehnat, vydlabat a vyřezat ty dýně a pak vidět její radost, to za to všechno okolo stojí. I když přispat by si zítra teda mohla, aspoň do sedmi…\