Hlavu vzhůru ODS 2010!

Není posledních pár týdnů většího mediálního otloukánka, než je ODS. Občanští demokraté dostávají jednu ránu za druhou. Vnitřní hádky, nepřízeň médií, růst strany, která se ze spojence stává nebezpečným konkurentem, parlamentní prohry s největším ideovým soupeřem, úřednická vláda, která se vymyká kontrole, štouchance od bývalého předsedy sedícího nyní na Hradě, klesající preference… To všechno jsou atributy spojované v poslední době s naší největší pravicovou stranou. ODS se údajně nachází v depresi, mladší generace používá pro označení tohoto stavu anglicismu losers – ztroskotanci… Je tomu tak ale opravdu a je tento stav nezvratný?

Vlastní góly si ODS začala dávat sama před listopadovým kongresem. Ve chvíli, kdy by měla být strana semknutá, se stal pravý opak. Někteří členové se začali domnívat, že je potřeba vyměnit předsedu, aniž by někdo z nich uměl realisticky odpovědět na otázku „Kdo místo něj?“. Topolánkovi může leckdo vyčítat ledacos, pravda však zůstává, že uprostřed závodu se nepřepřahá a je dobře, že si to uvědomila i většina spolustraníků. Pokud však chce ODS v nadcházejících volbách obstát, musí se napříště takovýchto excesů vyvarovat, semknout se a pokusit se udělat vše proto, abychom v květnu nemuseli sledovat, jak se raduje Paroubek s Rathem a Grebeníček s Filipem.

Pokud se ODS nedopustí nějaké fatální chyby, neměla by mít strach z toho, že TOP09 ohrozí její dominantní pozici na pravici. Těžko totiž uvěřit tomu, že si TOP09 po tak dlouhou dobu udrží odér novosti a změny.

Média v současné době kritizují ODS především za její vztah k  poloúřednické vládě Jana Fischera. Kritizují ji za to, že směrem k vládě  není „ani oblečená, ani nahá, ani pěšky, ani na kole“. Tedy za fakt, že podporuje vládu i v případech, které jsou proti jejím zájmům, aniž by uměla bouchnout do stolu a říci „tak dost“. Zářným příkladem jim bylo nedávné hlasování o socialisty a komunisty zdeformovaném rozpočtu, při němž ODS vzhledem k hrozbě rozpočtového provizoria přistoupila až na samou hranici možného a přijatelného. V dalších měsících si proto ODS bude muset umět vybrat, jak se k vládě postaví . Hlavní roli v této hře však nehraje ani Topolánek, ani Paroubek, ale premiér Fischer, který se již několikrát nechal slyšet, že si nenechá od politiků nic diktovat, aby nakonec Paroubkovu nátlaku bez větších protestů ustoupil. Uvidíme, jak se Fischer se svou nevděčnou rolí porve. (Další z dílů Fischerova seriálu verbálního boje proti socialisticko-bolševickému rozhazování např. zde.)

Pokud však chce ODS v příštím roce uspět, bude muset začít každý její člen u sebe - od předsedy strany počínaje, až po posledního člena v tom nejzapadlejším místním sdružení konče. Necelých šest měsíců před parlamentními volbami ještě není nic ztraceno - stačí se například podívat na to, v jakém stavu se nacházely preference ODS a ČSSD po letošních volbách do EP, kdy ODS vedla o 5%.  K vítězství v parlamentních, ale i senátních a komunálních volbách však vede cesta pouze prostřednictvím toho, co před desítkami let popsal W.Churchill slovy "krev, pot a slzy". Tedy prostřednictvím neustálé tvrdé práce a odříkání. Nedílnou součástí cesty k vítězství však musí být i mravní síla, protože již legendární von Clausewitz věděl, že bez odvahy, houževnatosti  a víry ve vítězství se vítězit nedá. Kdo chce proto zvítězit, musí ve své vítězství od počátku věřit a udělat pro něj vše, co je v jeho silách, ať je jeho výchozí pozice sebehorší.

ODS se nacházela v podobné neradostné situaci na přelomu roku 1997/1998. Okopávaná a ponižovaná, její preference v ledu 1998 dosáhly historického minima 10% a vše nasvědčovalo tomu, že utrpí v červnových přečasných volbách debakl. ODS se však  tehdy ukázala jako vnitřně silná, semkla se a ve volbách dosáhla takřka 30% hranice. Jedním z  hesel tehdejší úspěšné předvolební kampaně se stalo  "Hlavu vzhůru".

Nezbývá než ho pro příští rok inovovat na "Hlavu vzhůru ODS 2010!," a médíím vzkázat: ještě ODS neodepisujte...