V létě roku 1922 provedl ministr Rašín reformu, při níž se zvýšila hodnota československé koruny na dvojnásobek. Byla to těžká rána pro export, na němž bylo hospodářství závislé. V zahraničí tím totiž stoupla cena čs. výrobků též na dvojnásobek a to byl vlastně konec exportu. Mnoho průmyslových podniků zastavilo výrobu, podobně jako dnes v ĆR. Vznikla těžká hospodářská krize, ze které byla cesta ven jen racionalizace výroby a celého hospodářského života. Stejně jako dnes, chce se mi říci.
Tomáš Baťa ale nebyl nějaký developer, který si koupil fungující továrnu, a měl o ni zájem, jen dokud vynášela. Jeho podnik byl dílem jeho ducha a touhy tvořit, jak sám říkal. Jeho podnik byl jeho dítětem, vypiplal si jej z malinké pronajaté dílničky, vyrábějící papuče z houní. Uspokojení mu nepřinášelo soukromé konto někde na Seychelách. Jeho radostí bylo, že díky vlastnímu úsilí si mohl dovolit mít nejvyšší dělnické výdělky v čs. průmyslu, mít tak nízké ceny bot, že snadno pronikal na zahraniční trhy, že jeho zásluhou roste životní úroveň obyvatel města i širokého okolí. Ohlašoval dokonce, že rád platí daně a že si dělá ambice stát se největším plátcem daní v republice.
Za této hospodářské krize roku dvaadvacátého, kdy řada výrobců zavřela továrny a nezaměstnaných denně houfně přibývalo, Baťa se rozhodl jít svou cestou.
Na velké poradě průmyslníků v Praze o řešení krize řečníci vesměs požadovali, aby nejdřív stát snížil železniční tarify, daně atd. Na to prohlásil Baťa, že by se styděl požadovat slevy od státu, pokud sám nesníží ceny svých výrobků. Propukla vřava, nesouhlasné projevy, uštěpačné poznámky, že chce zkrachovat, atd. Nato oznámil, že od 1. Září snižuje cenu bot na 50% Nazítří vyšel ve všech novinách jeho inzerát: Abychom umožnili lidem nákup obuvi pro podzim. Abychom udrželi výrobu v plném chodu. Abychom nemuseli propustiti dělníky. Abychom ušetřili státu vyplácení podpor. Abychom razili cestu k odbourání cen. Abychom napomáhali překonati rychle velkou hospodářskou krisi, která nás zachvátí následkem rozdílu kupní ceny za hranicemi a v zemi,
Snížili jsme ceny obuvi
od 1. září ve všech našich prodejnách průměrně na polovinu cen z letošního jara. Ovšem této slevy nemůžeme již dosáhnouti šetřením na režiích a jsme nuceni snížiti mzdy našich dělníků o 40%. Naproti tomu zaručujeme našim zaměstnancům, že jim dodáme životní potřeby za polovičku květnových cen.
Tehdy vyšel známý plakát, na němž pěst drtí slovo drahota.
Baťa, jako vždy, našel u zaměstnanců pochopení. Vydal ceníky, za kterých bude v závodním konzumu prodávat. Ukázka: chleba zlevni ze 4 Kč na 1,70, mléko ze 3,- na 1.50, brambory z 1,40 na 0,60, kilo rýže ze 4,60 na 2,30, ručník z 8,5O na 4,-, Véba z 9,50 na 5,-, košile ze 34,- na 17,-, dámská ze 45,- na 23,- atd. Vedle toho snížil týdenní nájemné z bytů o téměř 50%, elektřinu z 3,- na 1,50 za 1kWh, jídla v závodní jídelně na 50%, atd. To vše až do doby, kdy ceny celostátně klesnou proti květnu 1922 na polovinu.
(Všimněte si, že zachováním 60% mzdy a snížením cen životních potřeb na 50% vlastně 10% získávají zaměstnanci. Baťa pamatuje i na to, že některé zboží budou lidé muset kupovat i jinde než v závodních prodejnách!)
Baťa pak poděkoval osazenstvu závodu za přijetí všech opatření v projevech, které by stálo za to uvést, ale není zde tolik místa. (Níže uvedu jen úryvky.)Vysvětlil, proč zákazníci potřebují levnější obuv, aby ji vůbec mohli kupovat, že je ještě spousta problémů dalších, že například dluhy zůstaly v nominální hodnotě, tedy se zdvojnásobily, že 10% úročení vkladů zaměstnanců (!), dosahujících výše 6 mil. Kč teď více zatíží rozpočet závodu, že to vše se dá překonat jen podstatným zvyšováním výroby.
„Přátelé, vaše přijetí našeho návrhu na snížení mezd o 40% mi dokazuje, že jste plně pochopili mé provolání, zaslané vám narychlo z Prahy… Nynější krize není jenom krizí našeho závodu, ba není jenom krizí průmyslu, je to krize celého státního hospodářství…Sklář v severních Čechách, který platí za boty 170 Kč, nemůže se spokojit se mzdou, která se platí v Anglii, když tamější sklář obdrží naše boty po zlevnění za 15 šilinků, to je nyní asi za 97 Kč. Přestane-li sklárna vyvážet do Anglie, ztratí sklář práci a nekoupí naše boty, ani kdybychom je mu později nabízeli za 97 Kč. Mimoto ztratí stát daně přímé i nepřímé, i onu valutu, pomocí níž byl zvýšen kurs naší koruny. Dnes nestačí křičet na stát, aby slevil na portu, dovozném, daních, atd. Musíme všichni zlevnit své výrobky, aby se vyrovnal rozdíl mezi nákupní silou koruny za hranicemi a doma.“
(Taky vám to připomíná současnou situaci a její nemastné neslané řešení? Například majitelé skláren by možná mohli jít Baťovou cestou, ale oni měli ty sklárny jako kšeft, ne jako vlastní dítě. Tak co by se namáhali.)
„Z Prahy dochází nás zprávy o tom, jak naše akce je utěšeně následována. Obuvnické sklady Pražské přizpůsobují se našim cenám. Železárny snižují ceny železa o 30%.“ Ale jsou i jiné, méně potěšující zprávy, pokračuje Baťa. Vidíme u rodin nedostatek prádla, ale je nepochopitelné, jak mohou továrníci v takových časech zastavovati výrobu a propouštěti dělnictvo, místo aby se dohodli s dělnictvem a společně se starali, aby prodávali své výrobky za cenu, již může zákazník zaplatiti.“
Výsledkem snížení cen obuvi bylo úplné vyprázdnění skladů, příliv peněz sice poloviční, ale ve vztahu k cizině, kde se nakupují suroviny, nekrácených. (Tržila se polovina korun, ale vzhledem v cizině byla jejich hodnota dvojnásobná.) Baťovy závody se tak vyhnuly krizi a pracovaly stále naplno. Asi jako jediné v ČSR.
Tomáš Baťa se stal snížením cen na polovinu velmi populárním nejen mezi překvapenými podnikateli, ale hlavně u veřejnosti. „Nebýt Bati, platili bychom za boty stále 300 Kč, dnes je máme za 100!“, bylo slyšet u prodejen. Vděční zákazníci stáli fronty u Baťových prodejen, rychle stoupl i export a ze všech stran se hrnuly nové objednávky. Dnes se tomu říká boom.
Baťa ale snížením cen rozčeřil zlou krev mnohým továrníkům, kteří si libovali ve vysokých cenách. Ti raději propouštěli lidi a státní kasa se prohýbala pod náporem nezaměstnaných, kteří měli nárok na podpori.
„Pozorovatel těchto neutěšených poměrů musel dojít k závěru, že kdyby i ostatní podnikatelé šli Baťovou cestou, mohla se situace národa rázem obrátit k lepšímu“, uvádí J. Pagáč ve své knize o Tomáši baťovi. Takto nastala krize, ve které se šířila nespokojenost dělnictva, využívaná odborovými ústřednami, komunisty i socialisty ke štvaní proti zaměstnavatelům a nelogicky nejvíc proti Baťovi. Útoky ba Baťu totiž byly podporovány i továrníky, kterým Baťa byl trnem v oku. Z této doby též pochází hodně pomluv na Baťu, které dodnes kolují mezi stoupenci třídního boje.
Jak už víme z článků o volbách v roce 1923, tyto soustředěné útoky, jdoucí ponejvíce přes komunisty ovládanou radnici, přiměly nakonec Tomáše Baťu, aby komunisty vyhnal z radnice. V září toho roku získala kandidátka zaměstnanců firmy Baťa absolutní většinu mandátů a T. Baťa byl zvolen starostou.
Zlín, Stanislav Vrbík
P.S. Stále platí nabídka knih „Švec, který dobyl světa od Pagáče a Zámožnost všem os samého Tomáše Bati. Více na mobilu 602563464.
