Každá podnikatelská, obchodní, prodejní, řídící, správní činnost, tedy každá veřejná činnost se má konat ve smyslu služby veřejnosti. Úředníci jsou ve styku s občany jejich služebníky, nikoli vrchností. Podnikatel v úsilí o maximální zisk nezvyšuje ceny, nesnižuje mzdy.
Zvyšování zisku je věcí racionalizace výroby a prodeje. Důsledkem racionalizace je též snižování cen, růst mezd i růst účasti na zisku dělníků, mistrů a vedoucích pracovníků. Podle zásady každému podle jeho zásluh v systému samosprávy dílen.
Jak je to v podnikání, je známo a dokumentováno z historie firmy Baťa. Osnovní ideje:
Podnikání je službou veřejnosti. Obchod je službou veřejnosti.
Náš zákazník, náš pán.
Cokoli vyrobíme, musí zákazníkovi sloužit dobře, bez ohledu na cenu.
Jen to nejlepší na světě je pro nás dost dobré.
Pravého úspěchu docílíme, až naučíme lidi řídit svou práci, a to bude tím snadnější, čím větší prospěch z toho budou mít.
Nehoňte se za penězi. Budete-li se za nimi honit, nikdy jich nedostihnete. Služte podle svých nejlepších sil a nebudete moci uniknout penězům.
Konejme jen takovou práci, která slouží veřejnosti.
Životním posláním podnikatele má být, a v systému služba veřejnosti je: Tvůrce a racionalizátor stále nového a dokonalejšího ve smyslu technickém, organizačním, výchovném, i sociálním.
Co obchod? I obchod je podnikání, a službou veřejnosti má být ze samé podstaty obchodování. On teprve slouží přímo veřejnosti, má tedy nejvíce co mluvit do kvality a sortimentu. Po výrobě je to i maloobchod, který vytváří relaci mezi kvalitou zboží a jeho cenou. Na něm závisí kultura prodeje, výše nákladů prodejní činnosti, pohotovost nabídky, on vytváří zákazníkův dojem z průběhu nákupu, z koupeného zboží a stupeň jeho spokojenosti.
Je podstatné pro obchodníka v systému Služba veřejnosti, aby se nehonil za penězi nepřiměřenými maržemi. Aby opravdu sloužil zákazníkovi. V dnešní době pozorujeme, jak jakési tiché dohody mezi obchodníky otupily působení konkurence a tak umrtvily „ruku trhu“.
Je to jako pochod v dvacetistupu. Každý šilhá po ostatních, a kdo se opozdí, přidá, tomu kdo se vysune, tomu se ostatní rychle přizpůsobí.
To je nešťastná realita. U obchodníka zůstávají pak nezaslouženě jakési, většinou neinvestované, a tedy neproduktivní peníze, které by byly lépe využity u výrobce k růstu výroby a u spotřebitele jako kupní síla. Ta je motorem spotřeby, a následně výroby.
Maloobchod je službou veřejnosti obecně, ale uplatněním baťovského principu Služby veřejnosti musí být rovnováha 3 složek: dodavatele, obchodníka a zákazníka jako pána nad všemi. Respektovaného, ne podváděného pána!
Místní samospráva se v postsocializmu vysmekla svému poslání služby občanům. Namnoze hraje roli feudála, který volně manipuluje obecními prostředky, nenechá se kontrolovat. Úředník je často arogantní, povýšenecký a má pocit náležitosti k vrchnosti. Jí pak slouží, místo občanovi. A proti občanovi.
Možnost zneužití informací ve služebním styku a zneužití pravomocí k vlastnímu obohacení, je dominantní motivací ke kandidatuře velké části volených zástupců občanů.
Výběrové řízení, které mělo původně být pojistkou proti korupci, je dnes nejlepší příležitostí k ní. V útulku pro psy dnes můžete najít psí boudu v ceně třípokojového bytu a nikdy byste to do té boudy neřekli.
Podobně se ve velkém zneužívá lobbismu. Ten už ani není chápán veřejností, ale ani jeho účastníky jinak, než jako oficiálně užívaný způsob nejtvrdší korupce.„A mlčí hlas božího slitování“ a na veřejnosti mlčí i hlas občana. Nanejvýš je politická situace důvodem k nespokojenosti, k zanadávání si nad sklenicí piva.
Občané, kteří jediní mohou věci napravit, jsou bezradní. Jejich ignorování voleb v důsledku znechucení je mocnými podchyceno jako zabetonování poměrů, udržení se tzv. establishmentu u moci.
Ten by velkou neúčast ve volbách měl chápat jako své fiasko, ale na to jsou příliš otrlí. Na vysvětlenou některým, co neznají pojem skrutinia: Po volbách, jakmile jsou spočítány hlasy, jakoby vstali mrtvých všichni, co nevolili. Neodevzdané hlasy, nehlasy, jsou prohlášeny za hlasy a rozděleny mezi strany s největším počtem hlasů. Pak se podobným klíčem rozdělí mezi strany i nějaké desítky milionů ze státní pokladny.
Strany si všelijak shánějí peníze na svou propagaci a kampaně, aby si vysokým procentem zisku hlasů přisvojili co největší díl nehlasů těch, které už dokázali otrávit. Slovo „všelijak“ jistě nemusím plnoletým občanům blíže vysvětlovat.
Jak vidět, systém všeobecné Služby veřejnosti si zatím naše společnost nezaslouží. Můžeme jen dál věřit Komenskému, že (až) po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvrženého, vláda věcí našich se k nám navrátí.
Ty vichřice hněvu můžeme zastavit jenom my, občané, na jejichž hřbetu se ty tragikomedie odehrávají! Tomáši Baťo, poraď. Tys věděl, jak.
To by byl ten návrat batismu! (Viz starší blog Jak Baťa vyhnal komunisty z radnice na www.stanislav.vrbik.blog.idnes.cz.)
Pro ilustraci, jak vypadal život ve Zlíně v časech Služby veřejnosti, přidávám příhodu, která se nějak podobně udála v době Tomáše Bati.
(Volně podle vyprávění p. Pospíšil v r. 1974)
Je první máj 1931. Na oslavě svátku práce se sešlo 100 tisíc lidí, Tomášových spolupracovníků s rodinami, i sympatizantů. Byl to několikanásobek počtu obyvatel Zlína.
Tomáš s manželkou Marií se prochází mezi lidmi a některé jí představuje: Maminko, toto je pan Pospíšil, jeho paní a jejich 3 děti. Vítáme vás u nás, Pospíšilovi. Víš, maminko, pan Pospíšil je jeden z našich nejlepších kráječů. Ušetří nám tisíce korun za týden a je podepsán na vysoké kvalitě našich bot. Vydělá si až 900 korun v pětidenním týdnu. Mimochodem, řekl mi nedávno, že jeho tchán se dře u Thoneta za 60 korun na 6 dní.
Po rozloučení se ozve paní Marie: Vidíš, vidíš, tatínku, tak dobře platíš a mně nosíš pět stovek za týden.
Na to Tomáš: Pět stovek, to nemá ani horník s kupou dětí! A ty bys potřebovala víc, maminko? Máme přece hospodyni, zahradníka, šoféra, ty všechny platí závod.
Paní Marie, příslušnice nižší šlechty, zamáčkla slzu. Ona si přece nevzala horníka! A Tomáš pokračuje. Já rád a promyšleně platím co nejvíc. Náš závod nestojí na mém platu, ale na platech spolupracovníků. Je to nejlepší způsob, jak mít spokojené, výkonné dělníky, kteří by v závodě nechali duši, aby při nejlepším výkonu sami řídili svou práci a hospodařili ve své dílně. Zámožný spolupracovník, to je výkonný a spolehlivý spolupracovník. A nejlevnější, nejkvalitnější boty. A vynikající poptávka.
V tom, co ve Zlíně dokážeme, maminko, je tisíckrát větší štěstí než v penězích, marně ležících kdesi v bance.
Co bys řekla na to, že pan Pospíšil k nám přišel před sedmi lety z Francovy Lhoty pěšky a bos? Když po roce šel domů na návštěvu, dal celé rodině naše boty a mamince peníze na 2 kravky. Ta je svázala do šátku a proboha ho prosila, ať ty peníze rychle vrátí tam, kde je ukradl. Nedávno mi to vyprávěl a pochlubil se, že už má koupený pozemek na vilu kousek od nás na nábřeží. Za rok chce stavět. A to jeho paní už 4 roky nepracuje. Nemáš z toho radost? Vždyť je v tom i naše zásluha! A ne malá. Takových lidí tu máme stovky a budou tisíce dalších, kteří toho dosáhnou už zítra, nebo za pár let! Nerad se chlubím, říkám to jen pro tvé uklidnění, ale toto mne nejenom uspokojuje, ale přímo dojímá; já rostu ve svých očích. A ty, Mařenko, ty mi pomáháš svou láskou, ty máš stejný důvod k hrdosti. Bez tebe bych nebyl, co jsem. Chtěl bych žít ještě padesát, sto let, abych se díval, jak naší prací vzkvétá celý kraj.
Síla, co? Nestojí za to usilovat o návrat batismu? Nikdy nebude doba tak moderní, aby Baťovu službu veřejnosti nepotřebovala.
Zlín, 8. 1. 2010 Stanislav Vrbík, 602563464
stanislav.vrbik@email.cz
Dovětek
Tímto článkem končím s baťovskou tématikou. Připadá mi to jako šeptání někde v koutě. Vydávám knížečku se svými názory na dnešní dobu a batismus. Je tam i celý projev Tomáše Bati Zámožnost všem a jeho několik článků uveřejněných ve stejnojmenné, dříve v blozích nabízené brožuře. I tato je k mání, zavoláte-li. S. V.
