Není podnikání jako podnikání. Zhruba je možno říci, že se v historii vystřídalo pět hlavních druhů.
Tím prvním, od průmyslové revoluce, byla snaha docílení maximálního zisku. Charakterizovalo jej šetření nákladů, především mezd. Což bylo opravdu vykořisťování námezdních lidí. (Byly i výjimky, potvrzující pravidlo.) Další charakteristikou byla konkurence jiných výrobců. Ta vedla ke snižování cen, a pokud by snad hrozil nedostatek lidí, nebo se stávkovalo, i k růstu mezd. Tento systém nakonec vedl k nepokojům a revolucím, včetně té nejkrvavější, mající dosud stoupence. I když o vykořisťování se už ani nemluví. Spíše se pěstuje nenávist k bohatým, bez ohledu na způsob nabytí majetku. Je to už asi jen vrozená závist lidí k těm úspěšnějším. Takže o hlasy ve volbách je postaráno.
Druhým hlavním způsobem, vzniklým po 1. světové válce v USA, byla Služba veřejnosti. Šlo o vyváženost tří složek, které měly mít přiměřený prospěch z výroby a prodeje: První, určující složkou je zákazník. Pro něj musí být výrobek co nejlevnější a nejkvalitnější. Omezení je jen ta vyváženost, protože dělník a podnik musejí mít též prospěch. Dělník pro svůj blahobyt, podnik pro zdokonalování výroby i výrobků a pro růst. Za účelem snižování cen. Při vzniku tohoto systému, Služby veřejnosti, byl v USA Tomáš Baťa.
Poznal, že to je to, o co on usiluje. Bylo to vlastně víceméně jen pojmenování jeho zdokonalujícího se systému, jakési uhození hřebíčku na hlavičku. Z této návštěvy USA si Baťa přinesl spoustu technických poznatků o nových strojích, (které hned nakoupil a zavedl si i výrobu), o pásové výrobě, zainteresovanosti zaměstnanců na zisku, a další. Všechny poznatky zavedl a zdokonalil tak, že Amerika si nevěděla rady s jeho konkurencí, stejně jako i ostatní svět.
Právě systém služby veřejnosti v Baťově podání, (Náš zákazník, náš pán), spolu s důslednou decentralizací za pomoci zainteresovanosti dílen na jejich zisku, to byla hlavní Baťova esa. Nikdo to nedokázal napodobit, protože žádný podnikatel nebyl natolik duší svého podniku a vychovatelem svých lidí, jako on. Účetní uzávěrky týdně zveřejňovaly jeho podnikové noviny, prodávané v celém světě, zatímco u jiných podnikatelů to byly věci trezorové. Tomáš i Jan Baťové byli přesvědčeni, že jejich nenapodobitelné úspěchy povedou k poznání v republice i ve světě, že systém služby veřejnosti je budoucnost lidstva a zakoření ve všem podnikání. Že tak půjde svět rychle k blahobytu všech vrstev společnosti a zavládne na světě pokoj a mír.
Bohužel, sami rodinní příslušníci Tomáše Bati umožnili světu, aby se zbavil neporazitelného konkurenta. Právě oni se prohřešili proti Tomášovu odkazu:
„První podmínkou prospívání našeho závodu je, abyste se nedomnívali, že závod je jen váš, jen pro vás. … V rozvoji našeho závodu spatřovali jsme rozvoj a zajištění blahobytu celého našeho kraje. Bylo naší chloubou… vidouce, že závodem naším přinášíme nový… život do našich krajů, že zvedá se jeho rozvojem všeobecný blahobyt a vzdělání našeho lidu. Byla to touha tvořit, poskytnout stále většímu množství účast na výhodách, které náš závod jak spolupracovníkům, tak zákazníkům, poskytoval.
Pokud budete této velké ideji sloužit, potud budete ve shodě se zákony přírodními i lidskými. Jakmile ale budete každý pamatovat sám na sebe, jakmile přestanete sloužit svému závodu všeobecně, stanete se zbytečnými a padnete neodvratně.“
Nu, Tomášovy nejčernější obavy se naplnily. Šest let okupace a naschvály černých listin, zadržování světových závodů na žádost československé vlády, prodloužené o 15 let s nejapným odůvodněním, že probíhají soudní spory, to bylo skoro 25 let osiřelosti Baťových závodů pod nucenými správami a takové jejich oslabení, které nespravedlivý vítěz od soudů Tomík zřejmě už nezvládl. Zůstala prakticky jen obchodní síť a tou se Služba veřejnosti dělat nedá. Trochu jsem, pravda odbočil od tématu.
Třetím typem podnikání, poměrně novým, prosazujícím se nejlíp v obchodě, je systém „Podnikat a nechat podnikat“. Dalo by se to též nazvat „Systém kartelů bez kartelů“. Ve světě internetu a všelijakých vymožeností Informačních technologií není problém sledovat potencionální konkurenty a přizpůsobovat se. Prodávám-li ještě rohlík za 1,50 Kč na dědinách je za 2,50, tak zvýším na 2,- Kč a posléze, když to půjde, na 2,50 Kč. Kilo chleba mám za 10 korun a tamten prodává tmavý kilo za 40,-? Jsem to ale hlupák. Pekaři, obarvi mi to meltou nebo něčím! A nové a nové receptury vylepší pak cenu až na 80 i více korun, marže pár set procent.
Je to, jako když pochodujete na vojenské přehlídce ve dvacetistupu. Dotýkáte se soused souseda malíčky, šilháte na obě oči a řada je jak podle pravítka.
Čtvrtý typ podnikání, prosazující se v poslední době, se dá nazvat typem developerským. Ono se vše dá dělat dobře i špatně. Není chybou developerského způsobu, ale lidí, kteří jej provozují, že přináší znovu honbu za maximálním ziskem, a jakousi bezohlednost ke všemu ostatnímu. Tady jsou hráči finančně až přerostlí, oni nežijí svým koupeným podnikem. Přijdou odbytové problémy a oni to neřeší, jak to uměl Baťa. Vycouvá se, aby se zachránily prachy. Lidé se propustí, majetek prodá a jde se jinam. Státe, postarej se o ty lidi.
Pátý způsob, To je podobný vynález jako tunel. Tunelovat už není co, vše vykradeno, tak to udělám takhle: Jsem ředitelem Státního podniku, ať někoho neurazíme, třeba Věznice a Polepšovny, s. p. Založím si třeba na jméno své vdané dcery firmu, řekněme Textilkombinat, a to v zahraničí, třeba v Holandsku. Jsem většinovým vlastníkem, ale přes někoho jiného raději. Ředitel bude Holanďan. Uzavřu jako Věznice a polepšovny smlouvu s Textilkombinatem, že mu prodám Ruzyňskou věznici. Bude tam vyrábět například Zlaté padáky s ročním bilančním ziskem 600 milionů Kč.
Navrhnu vládě zrušit Ruzyňskou věznici a objekt prodat Textilkombinatu. Vláda si poklepe na čelo a řekne houby. Pan ministr je můj člověk, ale neprosadí to, to by byl konec! No ale co teď, řeknu vládě. Já mám smlouvu… Vláda mne pošle někam, rok to nechá ležet a já za rok přijdu se žalobou Textilkombinatu na Věznice a Polepšovny, s. p. Neprodali jste mi Ruzyň, neochránili jste mou investici, já jsem mohl mít 600 milionů ročně a takhle nemám nic. Chci 1,300.000.000,- Kč odškodného. Dáte-li miliardu, žalobu stáhnu.
Vláda pověří mého ministra, ať najde právníka, který z té šlamastyky stát, on je přece majitelem žalované instituce, vyseká. Ministr zajede na venkov, odkud pochází, najde nějakého takyprávníka v nouzi a řekne mu „Hele vole (jsou to kamarádi, víme?), ty budeš zastupovat stát, prohraješ, stejně nic jiného neumíš, a dopředu dostaneš nevratnou zálohu 10 melounů. Pět si necháš, pět je mých. To jako toho ministra. Ještě mu něco dám i z té vyhrané částky (Holandsko se přece za mou firmu postaví), která připadne mému Textilkombinatu. Jo, a firmu pak zruším, nejsem přece nenažranej, že jo.
Zlín, 11. Října 2009 Stanislav Vrbík, 602563464
stanislav.vrbik@email.cz
Dřívější blogy s přehledem i nabídkou literatury na www.vrbik.blog.idnes.cz
