Čas plyne kolem ... . Láska, zbraně, osudy rozfoukané do popela.... A nenechte se zmást tím, že doba mění účesy a oblečení.... Na svět přicházíme úplně stejně a s posledním dechem ho stejně opouštíme...
Na květen bylo docela vedro. Francek se těšil, jak si večer namočí nohy do potoka. Ve vzduchu byla cítit vůně borovic a když zrovna lehce foukl větřík zvedl se z nedalekého remízku oblak žlutého prachu kvetoucích jehličnanů.
Jejich vůně je tak intenzivní, že přehluší chuť železa a střelného prachu všude kolem. Tu ale Francek nevnímá. Ostatně když je vám čtrnáct nevnímáte ani hlad, přestože v posledních letech je chleba čím dál míń... Nevnímáte dokonce ani slavné vítězné ústupy našich armád kdesi daleko....
Nerozhází vás skutečnost, že táta už půl roku z fronty nepsal a máma si po nocích může oči vyplakat. Jako ten nejstarší musíte v práci hlídat ještě o rok mladšího Josefa. Bráchu kterej na vás celý dny visí velkejma očima jakoby chtěl něco říct, ale stydí se a stydí....... Jste jeho pevnej bod ve vesmíru. Ten velkej bráška co všechno ví a nenechá mu ubližovat...
Doma pak čekají Anička, Vašek a Bětka, které jsou teprve tři roky a celé dny jen pofňukává. Vlastně Anička s Vaškem moc často doma nečekají. Tráví dny někde ve frontách na jídlo a někdy se jim povede přilepšit ... Vašek pak vždycky ujídá, nedokáže si pomoct, ale nikdy nesní všechno. I tak má potom celé dny výčitky svědomí, které by desetiletej kluk nikdy mít neměl...
Tohle všechno sice vnímáte, ale mnohem intenzivnější je těšení se na večer u potoka. Ale ani to není nic proti tomu , když kolem projde do vedlejší haly sousedovic Eliška. Vyhublost a umudlaná blůzka nedokáže skrýt zatím ještě maličká ňadra. Možná maličká, ale ve vašich představách jsou středobodem Vesmíru. Když člověku táhne na patnáct je to nejpřirozenější věc na světě. Válka, hlad .... Čert to vem. Hlavní je dostat se pod tu blůzku a...
Cloumá to s vámi tak, že snadno můžete škobrtnout a upadnout i s tou velkou studenou věcí v náručí.... Najednou je všude ticho, že je slyšet i ten borovicovej pyl poletující vzduchem... Za chvíli se všichni začnou smát. Směje se i Francek, protože ví, že se nic nestalo. Že večer u potoka možná přijde i Eliška a všude bude vonět přicházející léto.....
Jenže nic z toho se ve skutečnosti neodehraje. Ta divná studená věc bouchne asi za půl hodiny. Tři veliké exploze v Bolevecké muničce roztrhají Francka, Elišku, Pepíka a dalších 30 dětí. Počet mrtvých se nikdy nedozvíme. Bude jich nejspíš něco přes dvě stovky.
Karla Čapka pak třetí a největší výbuch údajně inspiruje k napsání románu Krakatit.
Od tragédie Bolevecké muničky uplyne 25.5. 106 roků během kterých se toho zas tak moc nezměnilo...
