Jo, poletuje nám ve vzduchu nejen covid ale nespíš i zhovadilost. Nedokážu z toho bohužel vyjmout ani sám sebe, i když bych rád chtěl.
Třeba včera, umřel Jakeš... Někdo odšpuntoval šáňo, někdo skoro zaplakal nad smrtí starce. Nevím úplně přesně čí život se zlepší smrtí komo dědka jeho formátu. Stejně tak je ale absurdní aby smrt z něho smyla odpovědnost. Bez toho aniž by proběhl alespoň náznak pokání určitě ne. Že to v osmdesátkách nebylo tak hard a boj o ocel a pevnou hráz míru a socialismu nebyl vykoupen takovými potoky krve jako o tři desetiletí dříve je fakt. Že se i v osmdesátkách režim mstil vězením, zničenými osudy, zákazy studia je taky fakt. Často se nemusel mstít ani režim, stačilo když si na vás zasedl někdo kdo měl v ruce štempl a klíče od čehokoli. Takže názoru, že je třeba pomalu držet tryznu a vzdát čest, rozumím úplně stejně jako těm oslavám. Umřel a už ví co bude pak. Spousta jiných umřela v mnohem horších podmínkách a bez odměn. Napadá mě třeba osud Karla Janouška Letos na jaře uplynulo 75 let od chvíle kdy byl jmenován jako jediný Čech maršálem britského letectva. Po mlácení a věznění zemřel takřka v absolutní bídě. Nucen i ve špatném zdravotním stavu a vyšším věku pracovat, aby ho režim nenechal chcípnout hlady. Fakt nechtějte abych litoval spokojeného penzistu Jakeše, fakt ne...
Ale asi bych nic takového psát neměl. Stejně nic nezměním. Někdo to oplusuje, někdo omínusuje a život nejen na blogu půjde dál...
Ostatně vždycky to tak bylo. Předělávat svět je zbytečnej stres a nemožnej úkol. Když se začtete do starejch kronik, zjistíte, že se až tak moc za posledních pár tisíc let nezměnilo. Každá doba si postavila své paláce z omylů a další generace se je pokoušela zbořit. Dneska je to jen díky komunikačním technologiím vidět víc než dřív. Když už jsme u Milouše Jakeše, víte, že v pátek bude mít výročí jeho projev u nás v Červeném Hrádku? To už byl cejtit ve vzduchu vítr změn a naděje. Škoda té doby, šlo z ní vykřesat víc... ale zaplať pán Bůh, že vůbec přišla.
