které se stát můžou, a za které se stejně nakonec nestřílí. Lesk a bída všedních kuchařských dnů....
Kuchařina je povolání, kdy jste pěkně v suchu, teple a v té pohodičce si v klidu přendáváte guláše z kastroĺů na talíř, občas v pánvičkách do zlatova vysmažíte řízek, nebo v pekáčku upečete do křupava kačenu. Večer, rozválený z celé té pohody se vysprchujete, spláchnete to pivkem a jdete pařit. Tak přesně takhle život kuchaře nevypadá. Tedy né, že by prach všedního dne nespláchl tím pivkem a místo čtyř, nebo pěti hodin spánku si nešel zapařit, to zas ne, to se kuchař neupejpá. V pět hodin ráno se nadlábne jako správný gastronom u hladového okna sekanou v housce, nebo rozmraženou pizzou, tím se vydatně posílí,jde si vypít svůj litr silnýho kafe a vrací se zpátky. Jenže profi kuchyňě je cokoli jiného jen ne místo, kde se lážo plážo bincáte a válite. Ono i to ponocování je spíš obraným reflexem, sám jsem zažil stovky nocí, kdy se rozpumovaní snažíte usnout, před očima vám defilují stovky včerejších bonů, vaříte to všechno znova, tentokrát ale, bez nároku na plat a najednou, najednou je pět ráno a člověku nezbejvá než si jít uvařit to kafe. Zcivilizovat se, zazubit se na sebe v zrdcadle a jít zpátky. No a někdy vám ta celonoční pařba často plná nepřenosného humoru dá víc, než polehávání a koukání do zdi. Ale nestěžujeme si, kdo tohle rozchodí, těžko si pak zvyká na cokoli jiného, je to jako droga.
A jednou ze specifických věcí u tohoto řemesla je humor. Pravda není to humor pro slečinky a ke korektnosti má taky daleko. Často se určitě smějeme sakra nahlas jako blázni i věcem nad kterými by "normální člověk" spíš zaplakal . A nejen že nemluvíme korektně, často nemluvíme ani moc slušně. Prostě upoštíme páru, to špatné jde ven a to dobré, ta láska co v nás je, se v ideálním případě promítne na talíř. Protože můžete být technicky a kreativně sebevíc na výši, pokud jídlu nedáte alespoň malinkej kousek vlastní duše, není to prostě ono.
Samosebou, ne vždy se zadaří a pak vznikají nejrůznější, tragikomické situace, tady je několik málo z nich.
Věrka, učnice přišla na vývařovně zdrcená za mistrovou. "Jak dělám ty bramborové knedlíky, to těsto se mi pořád lepí." "Hmmm, a dala jsi tam všechno co tam patří?" "Jasně, mouku, krupici, sůl, vejce. ale je to pořád jako bláto." "Po bližším ohledání pracoviště se hned zjistilo, že s krupicovým cukrem místo krupice, to nikdy nebude ono.
Někdy počátkem devadesátých let, jsem vařil v jedné zavedené plzeňské restauraci. Přes léto se bylo co otáčet, velkokapacitní Spilka ještě nebyla v provozu a tak zbytek podniků měl na turistech sakra velké tržby. Jednou, už po konci otevírací doby nás do kuchyně přišla poprosit servírka jestli neuvaříme pro čtyřicet hladových Holanďanů, že to nebude náročné, že si dají všichni řízek. Super, pouštíme se do práce a za chvilku servírujeme čtyři desítky luxusních řízečků. Anča vyděšeně spráskne ruce "Kluci já vám neřekla, že mají být přírodní na pepři?".
Zvládat catering ve dnech, kdy se odehrává víc věcí na výjezdu a kdy je kapacita jak lidská, tak vybavení mírně řečeno překročená, je někdy docela o nervy a není nikde psáno, že to musí klapnout. Jedna z akcí, kterou děláme je svatba na romantickém statku poměrně dost daleko od Plzně, jsme trochu ve skluzu, začínáme nakládat s mírným zpožděním a ještě navíc zjišťujeme, že nemáme v čem převézt polévku. Vzhledem k počtu dnešních výjezdů neklapla logistika."Ok, necháme ji v hrnci a zafolijujeme vršek ať se nevyleje, to půjde" a škrtám polévku na seznamu věcí, které je třeba naložit. Bohužel, zafoliovaná zůstala stát v kuchyni, což zjišťuji až na místě a pozdě.
Jelikož nemám zrovna konfekční postavu, nechávám si rondony šít u jedné specializované firmy. Na jednu opravdu krásně nachystanou akci, jsem chtěl být skutečně za šviháka a na poslední chvíli si nechávám dělat opravdu krásnej rondon s výšivkama, fakt paráda. Škoda jen, že když jsem ho těsně před akcí vybalil, scházel mi poměrně velkej kus k tomu abych ho vůbec zapnul.
Děláme speciální degustční menu. Probíhá to tak, že krom vaření celý večer i moderuju.Mám tyhle akce opravdu rád, není nic lepšího, než si po jejich skončení obejít nadšené hosty a popovídat si s nimi o vaření. Během příprav a vydávání jídel je to ovšem neskutečný fofr. Mezi jednotlivými chody, přes port představím to, co se bude následně na talíři odehrávat a pádím zpět do kuchyně, kde ve velkém ladíme talíř po talíři a jak to v takovém případě bývá, blbneme u toho a povzbuzujeme se mluvou, která má ke knižní češtině opravdu daleko. A ano, už se mi povedlo, že jsem port zapoměl vypnout :)
