Něco málo historek z dopravy během několika posledních týdnů.... Čas jsou sice peníze, ale toužíme opravdu prodávat i vlastní život ?
Tak jsem si se zájmem přečetl článek o dvojici Poláků, která si štrádovala v odstavném pruhu po D1 a přišlo jim to jako dobrej nápad. Ve skutečnosti to byl spíš pokus o sebevraždu. Ale co už, Darwinovu cenu v soutěži o vylepšení genofondu lidstva je třeba si zasloužit...
A nejen na dálnicích. Soutěžíme o ni i v rámci dopravy ve městech. Jinou motivaci snad chování vybraných jedinců které jsem v posledních týdnech potkal ani mít nemůže...
Stmívá se poměrně brzy a den po dni se i déle rozednívá. Je užásné přebíhat po tmě v tmavém oblečení čtyřproudou silnici a jako trumfové eso nemít na sobě jediný reflexní prvek. Nejprve jsem se domníval, že se jedná o nějakého ojedinělého magora ale ejhle... Spíš u nás v Plzni propukla nějaká nová epidemie...
Chodci se vůbec často chovají jako nesmrtelní. Vkráčet do vozovky mimo přechod hypnotizován mobilním zařízením a odtrhnut od reality je také poměrně častá úchylka.... Navíc i na přechodu to není úplně dobrý nápad. Pokud řidič nemá šanci zastavit, nebo přednost chodce ignoruje....Z následných soubojů pěšák ještě po svých neodešel.
Ani u řidičů to není žádná hitparáda. Nastřádaný stres z toho co se kolem nás děje, spěch... nebo často zkrátka špatný den. K rizikovýmn faktorům nové doby navíc mimo omladiny která na smrt nemyslí a podle toho její chování za volantem vypadá.... Přibývá velké procento seniorů, kteří na ni nejspíš myslí až moc často a jsou v provozu rovněž nebezpeční. Když si k tomu připočtu skoro nulové reflexy ( a s tím se bohužel nedá nic dělat, je to věk...) řada z nich už by dávno měla sedat do auta jen jako spolujezdec... Zvlášt u nás ve městech, kdy za nákupy je senior taxi a podobné služby odvezou třeba za nákupy mnohem levněji než vlastní vozidlo.
Často vzpomínám na jednoho souseda, dnes již nebožtíka... který trpěl tak silnou sklerózou a jednou z forem stařecké demence, že se mě byl schopen během pěti minut třikrát zeptat na to jak je na chalupě ... Třikrát mě s údivem a nepředstíraným zájmem vyslechl aby ho následně manželka usadila za volant a šup, jedeme na návštěvy....
Samozřejmě se nedá paušalizovat. Těm mladším schází často jedno jediné. Ohleduplnost. Je to jen pár dní zpátky, kdy stojíme před ucpanou křižovatkou. Nedá se do ní najet, přesto, že na semaforu svítí zelená. Zezadu šílené troubení a živě si dovedu představit nadávky v kokpitech. Nakonec nás několik aut objede a zablokuje poslední volný kruh pro přijíždějící z leva... Takhle klasicky vzniká většina kalamit ve chvílích dopravní špičky.
Stojí to za to ?
Jako písničku si dneska dáme Pavlu Kapitánovou. Ona tolik štěstí jako dvojice z počátku dnešního blogu neměla. Nestihla včas opustit odstavené vozidlo u svodidel a zaplatila za to životem....
