Nejsou všechny pláže světa stejné. A nejde jen o písek, nebo rozličné kamení, které cítíte za chůze. Ani o sílu moří či oceánů....
Tady nepolehávají davy bronz chytajících modelek a nemodelek . Oceán ukazuje svou sílu, bílá pěna je cítit ve vzduchu. Zůstat tu ještě chvíli můžete si sůl olizovat ze rtů, tak je místní vzduch hustý.
Dlouhá pláž kolem útesů. V bistru posedíte, naservírují vám super mušle a cider. Ostatně jste v kraji jablek, větru a přeháněk. Směs jazyků, národností, slavnostní nálady a ještě něčeho navíc. Pár kilometrů od pobřeží jsou vesničky, které když jsem viděl poprvé.... "Hele, domečky pro panenky" vypadlo ze mě bez přemýšlení, tak útulné a malé v porovnání s naší chalupou mi to najednou přišlo.
Chvíli svítí sluníčko, chvíli leje jako z konve. Na přelomu jara a léta je to zdejší normální počasí. Smějeme se, milujeme, dýcháme. Útrapy vypadají jinak než než déšť před kterým vás deštník neschová, protože chvíli prší z jedné strany, v dalším okamžiku z druhé a najednou snad zezdola nahoru..
Zezdola nahoru... o to šlo i tenkrát. Nechtělo by se mi v plné polní lézt na ty útesy ani dneska. Natož šlapat při tom na miny, stokrát umřít v křížové palbě z kulometů, nebo se prostě "jen utopit" ještě před tím, než se člověk na tu pláž dostal.
Jsou místa kde je třeba chvíli se zastavit. Pohladit mušle a písek. Poděkovat.
Pokud už dorazíte na Omaha Beach ať už ve dnech oslav vylodění v Normandii, nebo kdykoli jindy, určitě nesmíte vynechat ani další z nich.
Le Pointe du Hoc, kde Američtí Rangers svedli bitvu o zničení dělostřeleckých pozic na vyloďovací pláže. Teprve na dně kráterů pochopíte jak maličkou součástí toho všeho je lidská bytost.A jak je snadno "rozbitelná" a křehká. Dneska se tam pasou kozy, těm je to jedno, ale nám by být nemělo.
A když si to uvědomíte, navštivte také americký hřbitov v Colleville-sur-Mer. Máte jedinečnou příležitost vstoupit na půdu USA bez cesty letadlem, nebo lodí... Navíc těm empatičtějším ti mladí kluci (skoro ještě děti) co tu převážně leží, ledasco dokáží povědět. Stejně jako ti, které s nimi smrt smířila a kteří leží na německém hřbitově v La Cambe.
6.6. 1944 Den D
Díky a ahoj.
p.s. Netočím se k vám zády, jen mám o čem přemýšlet...
