Krátké vzpomínání na to, proč chlapi pláčou štěstím, i když to v dětství rozhodně nemají snadné... a v dospělosti vlastně taky ne.
V ranném dětství je vůbec všechno snadné a okolí vám aplauduje i za věci, které se s přicházejícím časem stanou naprosto tabuizovanými.
Že se nevzpomínáte? Ale no tak....
Začíná to tím, že se s řevem válečných sirén (já tedy nevím, jak řvou válečné sirény, ale musí to být síla) , domáháte prsu a jídla zároveň. Nejhorší je, že si ten okamžik vůbec neužijete, neboť nevíte, že takhle aplaudováno vám veřejně za touho po ženském ňadru a jídle bude naposledy. Časem vás od krás ženských a dívčích těl oddělí úplně. Neskončí to samosebou prsy, začnou vám zatajovat i další tělesné rozdíly a uplyne spousta času než se po sérii katastrof a toužení doberete sladké pravdy.
A s jídlem to bude stejně tak. Za pár let už nikdo nebude tleskat tomu, že nonstop řvete hlady a domáháte se svého práva. Nebudou vás obdivovat ani za to, že uděláte nečekaně bobek a povede se vám s ním zasvinit rodiče i půl místnosti. Kdepak, tyhle radosti malin nezralých skončí hrozně rychle. Ani se nanadějete, místo mámina prsu cumláte dudlík.Vyleze vám pár protivnejch zubů a najednou sedíte na nočníku. Párkrát mrknete očima, důkladně se podloubete v nose šup a jste ve školní lavici. Bez prsa, dudlíku a světe div se, nesmíte si ani kousat nehty.
Do té školní lavice taky dostáváte svačinky. Rohlík a mléko. Teplé, odporné a ve středu jahodové. Tohle už nikdy rádi mít nebude. Zamilujete se do jogurtů, kefírů, sýrů... ale teplé mléko.... brrrr.
Samo sebou milujete všechno co uvaří maminka, nebo táta. Na toho budete vzpomínat i dlouho po té co tu nebude. Na rozvahu, s kterou vždy vyzval na souboj každý kousek zeleniny, nebo masa, který mu padl do rukou. Jak si s ním hraje a mazlí, z pod nože mu padají kostičky s milimetrovou přesností, precizností a navíc s láskou. V té době vás ale ještě ani nenapadne, že si jednou s tím nožem stoupnete sám a povalíte to ve velkém.
Že kromě té lásky zažijete také spousty legrace a lokálních tragédií. Zatím je to všechno strašně daleko a jediné co má ve vesmíru smysl je táta jak brečí u stolu šťastnej, že nám může nakrájet kopu cibule do svýho geniálního guláše....
Díky a ahoj Filip.
