Jeden příběh ke konci války, a malá soukromá vzpomínka na ty co už tu se mnou dávno nejsou... Pokud se o nějaké rodinné příběhy také podělíte, budu jen rád.
Místopisy mají všude své zažité názvy. Někdy to dává ihned smysl, třeba Kozojedy nenechávají moc na pochybách o tom, jestli místní holdují masu, nebo jsou vegetariáni. Proč ale u nás existuje vesnička Třebobuz a navrch jí ještě starší a vymírající generace neřekne jinak než Čábuzy? Kdo ví... Já sám ještě pamatuji dobu, kdy tu byla hospoda, dneska tu nežijí ani tři desítky obyvatel a nejspíš časem padne prach nejen na její jméno, ale i stavení.
Taky u nás máme lesy, jednomu se říká Peklo, druhému na Liščích norách. Můžu říct, že skoro za padesát let jsem tam nepotkal ani čerta, ani lišku, ale i tak není potřeba velké fantazie, kde se jejich lidový název vzal. Přesto mám oba lesy rád, v Pekle se dají nasbírat košíky maličkejch hříbků, těch dobrejch do nálevu, kdy si tu chuť krásnýho podzimního dne z jejich sbírání můžete dopřát klidně v lednu, nebo ještě lépe koncem února, když už vás ta zima úplně nebaví. Na Liščích norách je pak studánka s vodou chutnou tak, že se budete oblizovat jako by tu pramenilo nějaké dobré víno. Oblizovat a usmívat se, protože mračit se, vám ty stromy kolem nedovolej.
Máme i alej přesluhujících ovocnejch stromů. Říká se tam U Světlometu. Jako malej jsem to moc nechápal, nějací pánové tu svítili na nebe aby bylo vidět další pány, kteří házeli bomby na nedalekou Plzeň, když se zrovna trefili. Občas to prdli i někam jinam. Jako velkej kluk už vím, že tu měla Třetí Říše Světlometnej oddíl, a čím víc dostávala na frak, tím víc se muselo v noci na to nebe svítit...
Na návsi, kousek od sochy Svaté Barbory je "Statek" kde za války v jedné jediné místnosti žila naše rodina. Za pár let tu budou na dědu tři dny mířit samopalem zakladatelé družstva, které tu budovu pojme jako svou základnu, ale to je ještě daleko, zatím tu mají samopaly jiné běsy. A hlavně mají kousek za vsí ten světlomet. Každý ráno nastupují na dvoře a hajlují jedna radost. I v dubnu 45. Táta má v tý době dva roky a kousek. Ač v dospělosti jde stejně jako většina chlapů u nás v rodině "do tmava" v téhle chvíli je to modrooký a blonďatý andílek. Manévry na dvoře a zdvíhání pravic ho očividně nenechávají v klidu. Jednoho dne se mu povede na dvůr utéct, zařadit se a zahajlovat spolu s ostatními. Dědu z toho málem klepne, ale v ohrožení života se nakonec nečekaně ocitne právě táta. Oficír, už starší prošedivělej chlap ( na hodnosti si babička nikdy při vyprávění nepotrpěla) se při pohledu na hajlujícího Českého andílka rozpláče. Vědomí zmaru a blížící se katastrofy, nejistota. Možná vzpomínky na takového andílka, kterého někde doma musel zanechat, kdo ví. I přes neutěšenou situaci se zásobováním tento zjihlý oficír disponuje velkým množstvým čokolády, kterou začne tátu krmit. Ten, protože ji ještě nikdy nejedl a nemá rozum, se čokoládou nacpe tak, že několik dní nejde na záchod a má z toho málem smrt.
No a v naší rodině máme historku. Na rozdíl od všech kolem není o Američanech co za několik dní přijedou na džípech, ani o žvýkačkách....
Díky a ahoj Filip.
