Nikdy bych bez těch slz nebyl. Jsem potomkem potu a mozolů. Pokolení za pokolením. Ze selského... A jsem na to hrdej...
Stovky let. Generace za generací. Čas není slyšet. Nenaříká, nesměje se.... Jen ti vnímavější nějakým kouzlem cítí jeho nadechování. Někdy je v něm znát lopota. Někdy, když voní zemina deštěm, mám pocit, že jsem každým pórem kůže napojený na něco čemu nerozumím a ani rozumět nemusím. Stačí to žít...
Na gruntu zvlášť. Rosteš a umíráš s těžkou prací každý rok znova a znova. Rytmus mozolů, setby , sklizně a orby... I jako řádný katolík bys někdy rád vzýval pohanské bohy za déšť, nebo za několik suchých dní když jsou třeba...
Lásku si musíš budovat. Ta na první pohled neexistuje. Je jedno jestli jsi prvorozený, prvorozená....nebo pátý v řadě. Grunt je vždycky první (pro děvčata věno) a pokud si chceš hýčkat city k něčemu jinému než těm brázdám na poli .... Spolkne tě, sežvejká a abys neumřel tak tě naplní láskou k sobě samému... Trochu temná láska ? Možná, ale takový je řád věcí. Taková je vůle času.
Jenže ty sám nejsi žádná loutka bez vůle. Naopak. Vůle je protkaná do každé žilky kterou proudí krev, tryská z tepen když umřeš na bojišti místo toho abys sochal pomíjivé kulaté pomníky vítězství... chléb. Pomíjivé ? No, jak se to vezme...
Krvavé slzy štěstí které někdy roníš dávají šanci a naději. Všem. Život. Roky a staletí Božího plánu a budování dneška.... Tomu programu někteří říkají DNA. Jiní vývoj a evoluce. Ty nic z toho neřešíš. Hliněné srdce pulzuje svou melodii a té se musíš držet. Bílá hora, osvícení vladaři, Velká válka... držíš se toho pulzu, protože víš, že nic nevoní jako senoseč. Že lásku musíš budovat, někdy i obětovat... ale děti budou mít co jíst... Bum, bum, bum... dokud nepřijdou bolševici.
Svět přestane platit. Boha zavřou do cely... ale to už je jiný příběh.
Psáno pro Blogosféru.
