Není úplně jedno, koho mineme, s kým se potkáme. Dokonce není ani jedno, komu uvaříme. Hlavní je, prostě to neflákat....
Před dávnými lety jsem zcela vážně koketoval s poezií.
Byla to mrška neposedná a nezkrotná, ostatně taková je od nepaměti a vždycky bude.
Básničky mi vycházely jako součásti nejrůznějších almanachů a tištěných periodik. Nejvíc jsem byl nafoukaný na titulku v literárkách.Ono být tam v tvůrčím tandemu Škvorecký-Vracovský, no to jsem měl co dělat abych nezpychl.(Naštěstí skromnost je mou poslední špatnou vlastností dodnes :D ).
A v těch letech jsem si plánoval jaké to bude fajn až jednou vydám nějakou knížku. A při tom těšení se si užíval setkávání s celou plejádou neskutečných osobností jako byl třeba pan František Nepil, nebo mé tehdejší velké tvůrčí opory a hvězdy našeho západočeského básnířského nebe, Josef Hrubý a Helenka Šlesingerová.
Myslím, že to tak má každý.Jsou lidé, které je třeba potkat, a lidé, které je třeba minout.Někdo to zvládá lépe, někomu to drhne, ale to už je život...
A protože život je velký čaroděj. kterému v hrncích protekla už spousta mé skvělé dršťkovky, slupla se spousta jehňátek a počtů selečích kotletek na talířích se již nikdy nedopočítáme....Najednou minulý týden koukám, křtíme s kamarádem kuchařku (a není v ní jediná básnička :D).
A zase jsem potkal spoustu těch bez kterých bych nebyl tam, kde být mám. Samozřejmě, největším životním štěstím je Hanička, bez ní bych jako každý svobodný pardál uvadajícího věku brouzdal nejspíš kdejakou škarpu s lahváčem v ruce.Ale byl tam taky člověk, kterého znám skoro třicet let, jen tehdy nebyl tak šedivej...
To jsem si po vyučení hledal práci a namířil si to rovnou do jedné v té době z nejlepších a nejnavštěvovanějších plzeňských restaurací.Když mě její provozák (tehdy se ještě manažer neříkalo) prováděl pracovištěm přiběhl Luděk a zařval "Nečum tady tak blbě a koukej ohřát tu svíčkovou!!! ". Vzhledem k tomu, že jsem ještě ani nevěděl kde tam mají šatnu, nebylo mi v té chvíli lehko na duši....
První rok byl pekelnej, asi třikrát denně jsem si sliboval, že s tím seknu a půjdu jinam.Ale jak jsem se zlepšoval, bylo to čím dál zábavnější a vypadalo to na lásku na celej život. Celoživotní přátelství s Luďkem ( tehdy tam v pětadvaceti dělal šéfkuchaře) bylo pak tou třešničkou na dortu, kterou ten pábitel co si nás vodí jako loutky na provázcích umí naservírovat přesně v pravej okamžik, když je jí třeba.
Taky mě ten první rok naučil celoživotní pokoře k řemeslu a dobře odvedený práci.S tím provozákem a svíčkovou jsem tam totiž zažil ještě jednu historku."Kdo uvařil tuhle věc bez chuti, vůně, nebo alespoň zápachu?" Nastoupil na nás jednou zmíněný šéf. A protože jsem to byl já, půlrok jsem vařil jenom polévky a knedlíky, než jsem dostal druhou šanci u omáček. Už nikdy jsem žádnou takhle nezkonil, naopak...
Díky a ahoj Filip :)
P.S. Dneska blog nedoprovodím muzikou, ale zatím dle mě strašně nedoceněným filmem, kde jsou všechny pravdy o životě, kterým já sám pevně věřím...
