Pondělní malování slovem pro stálé hosty i náhodné kolemjdoucí. Bude li to možné tenhle vzpomínkomat rozehraji ještě třikrát :)
Dneska, když ve dnech jako je tento, kdy noci jsou dlouhé a sluníčka si člověk musí považovat.... Čvachtá mi pod nohama blátěná pomazánka. A to lepkavé pomazlení občas člověku leze nejen do bot, ale i na duši. Pole vypadají mrtvější než kamenná moře v katastrofických filmech. Jenže nejsou. Spí. Hluboce oddechují i bez své bílé duchny a nabírají na síle. Vždyť už za pár neděl jim to vypukne. Ustát ten příboj života jistě není jen tak, Nechám je tedy se zavřenýma očima přemýšlet a půjdu dál....
Nadechnu se a něco není jako dřív. Není to jen absence sněhu, která tlumila psí štěkot i tep srdce celé krajiny. Nejde jen o přebývající asfaltku tamhle pod kaštanem, kde byla vždycky jen prašná ( a ano, i v dobách kdy vládlo bláto se jí jinak neřeklo ) cesta... Vzduch je takový prázdný bez kouře z komínů, který mi vždy připoměl dětství. Jasně ekologie... Ale nad tím jsem tenkrát nepřemýšlel. Ono nebylo tolik času. Voda ještě v naší chalupě netekla z kohoutku. K udržování těla i ducha nebylo třeba prosekávat ledový příkrov na nedalekém rybníku aby se člověk otužil. Každé ráno vyrazit přes dvůr na "sucháč" mráz nemráz stačilo. A jitřilo mysl lépe než povzbuzující pilulky na cokoli. O tepelných čerpadlech člověk nic netušil. V každé místnosti kamna. V černé kuchyni pec. Pečený chleba už nepamatuji. Nicméně na chodbě vyndat z komína který k ní vedl štůčky uzeného, nebo i jen přeuzené buřty vyvolávalo v člověku dojem, že ráj je na zemi. Na pospolitost kolem stolu, když se sjela velká rodina a ještě třeba návštěva vrchem se zapomenout nedá. Čas tohle člověku vzít neumí i když se snaží. Mám to dobře schované v šuplíčku a když je člověku bolavo, neváhám ho otevřít a nechat vzpomínky tančit na zdech v místech, kde tenkrát tančily odlesky plamenů prchající štěrbinou ze dvířek kamen...
Pokud se vrátím k rozdělávání ohně nedá mi to nevzpomenout na maštal kam jsem chodil dělat třísky. Nebylo tam jen dřevo. Byl tam koutek jako vzpomínka na dědečka. Řada věcí, které pantáta hospodář kdysi potřeboval. Pro kluka z normalizačních časů to mělo obrovský nádech romantiky. Koně už jsem v těch místech nezažil. Nicméně ještě nedávno jsem potkával několik z těch, kteří věděli, že je děda měl nejlepší široko daleko. V době kdy jsem byl kluk, to věděl úplně každý kolem. Co se nevědělo byla skutečnost, že jim občas dával víc lásky než lidem, ale to jsem tehdy netušil ani já sám.
Cestou pro třísky jsem si nikdy neopomenul oprášit zteřelé koňské ohlávky, zavrzat dvířky petrolejky, nebo si alespoň chvíli nasadit na hlavu ( tedy nasadit, byl mi samozřejmě ještě veliký) dědečkův sváteční klobouk, který tu zhlížel z hřebíku jako vzácná relikvie. Možná dokonce mohl a na chvilku i propojil jednoho kluka nejen s dědečkem, kterýho nikdy nepoznal.... Dodnes tomu pevně věřím.
