O tom, že se to navzájem nemusí vylučovat, a taky pár slov o tom, proč si nepořizovat až moc pohodlné gauče.
Nezpochybnitelným faktem, ke kterému jsem se přiznal, je to, že http://vracovsky.blog.idnes.cz/c/634605/zacatky-neumim.html . Zmíněný příběh vyprávěl o tom, jak sám sebe hned první den vzdělávacího procesu pekelně vystresovat a málem vyobcovat z rodiny začínajících kuchaříků, ale není v něm napsáno, jak zmíněný den pokračoval. A stálo to za to.
"Po svačině půjdeš dolů do masáku za panem Kudrnou, tady nahoře už se radši nemotej”. Stručná věta ukončila mé trápení na zasekané vývařovně. A co si budu namlouvat, byl jsem rád. Dneska už vím, že onen "masák" bylo místo jak vystřižené z nejčernější noční můry všech vegetariánů a veganů. Jsem si docela jistý, že ani pro masožrouty to nebyl ráj na první pohled. Všechny ty pečeně, řízky, masové špízy a veškeré další smažené, pečené, vařené a podušené dobroty si tu ještě nebyly moc podobné. Na hácích v chladících boxech čekalo na svůj další osud pár vepřových půlek a dokonce i hovězí čtvrtky. V přepravkách kolem probíhala nekonečná přehlídka kostí a vnitřností. V nejbližším půlroce jsem tu měl strávit nekonečné dny okrajováním zbytků mas právě z těch zmíněných kostí. Nebyla to dvakrát veselá učňovská práce, ruce pořád v chladu, a čekal mě tu i největší řízanec mé kuchařské kariéry. Přesto zpětně vidím, jak moc takováhle zkušenost dnešním adeptům řemesla chybí, protože kosti jsme samosebou museli vybourat z větších kusů zvířat. A i to jsem se tu samozřejmě naučil. Povolání kuchaře a řezníka mělo k sobě blízko. A proč dnešním adeptům tohle chybí? Učilo to i k pokoře a úctě k masu jako materiálu, člověk si ho víc vážil a mnohem míň plýtval. Že by řada dnešních absolventů bez nabalíčkovaného masa ani neuvařila se netřeba bavit, ale to je jiný příběh.
O tom všem jsem ale ten první den, sestupujíc do podzemního království pana Kudrny a jeho masových boxů, neměl nejmenší tušení. Nebylo mi zrovna dvakrát lehko na duši a kdybych věděl, co mě tam čeká, asi bych rovnou utekl.
"Kterej ..... ty ..... dveře !!!! ....... se na to rovnou můžu !!!!" , pálil s neuvěřitelnou kadencí slov vysoký šedovlasý muž, marně lomcující klikou jednoho z výše zmíněných boxů. "...... práce jedna ......., je to všechno v …..”. Když se otočil, podle barvy obličeje bych si na jeho delší přežití nevsadil ani korunu. "Kdo tě sem sakra ...... poslal kluku? Chtěl jsem někoho, kdo už to tady zná !!! Do ..... práce !!!"
Je asi zbytečné říkat, že po tom antré, které jsem zažil nahoře, mi pohled na rozlíceného Kudrnu, kterému někdo ztratil klíče od chlaďáků, dvakrát na odvaze nepřidal. Popravdě řečeno, z jeho slovníku jsem byl ..... až za ušima. Všechno ve mě doslova křičelo, že tenhle obor byl strašlivej omyl, a že jediná dobrá a rozumná cesta je rychle utéct a přestoupit na jinou školu. Jenže nějakým zázrakem jsem ty první hodiny ustál a ono se to všechno obrátilo k lepšímu. Dokonce i z pana Kudrny se vyklubal sice jeden z nesprostších, ale zároveň nejhodnějších kuchařů v počátcích mé kariéry. Byl to člověk, který by se pro druhé, pokud si je pustil k sobě, doslova rozdal. A zároveň uměl, co se týče masa, na svou dobu hodně naučit. Tedy pokud člověk skutečně chtěl. Sám se již roky snažím předávat zkušenosti mladším. Jak praktické během provozu, tak jako lektor kurzů, či externista ve škole. Ale vždycky všem říkám: "Žádná škola, mistr nebo učitel neposune nikoho z vás o tolik dopředu, pokud se nebudete snažit sami." A myslím, že se to rozhodně netýká jen kuchařiny. Úspěch se nedostavuje čistě náhodně, pokud na něj budeme čekat na sebeměkčím gauči s rukama v klíně.
