Kterak jsem poprvé ochutnala krevety

Znáte je. Ty malé oranžové mořské potvůrky, které vypadají poněkud nekonzumovatelně, ale jsou navzdory svému vzhledu považovány za delikatesu? Já je určitě znám, musím říci, že po dnešní noci opravdu důvěrně.

Řekla bych, že náš vztah se přehoupl přes důvěrnost a intimitu, až k naprostému odcizení. Spíše to tedy bylo z mé strany a musím podotknout, že zcela bez původního kalkulu. Prostě stalo se. Důvody mé odtažitosti pochopíte záhy i vy.

Ochutnat je mě lákalo už od doby, co mi o nich s plamínky v očích vyprávěl můj přítel při jedné ze svých kulinářských přednášek, kterými mě občas obdaří. Povídal o výborném bílém masíčku, a že to určitě musím ochutnat i já. Inu, tak jsem ho rok doslova uháněla, lačná vysloveného slibu fantastického chuťového zážitku, ale také pohledu na jeho osobu pohybující se kuchyní v zástěře a připravují mi tuto delikatesu osobně. Jenže všechno nakonec bylo trochu jinak…

Přítel to domluvil v jedné místní restauraci se slovy, že on by mi je jistě tak dobře připravit neuměl a že tam je mají opravdu čerstvé (jak mu tvrdil personál, a že ty mražené z Tesca by nebyly ono).  Tak jsme tedy včera večer vyrazili. Posadili nás do docela hezkého intimního koutku, na stole bílý ubrus se zelenou štólou, k tomu žluté ubrousky, velikonoční dekorace kam se podíváš. Zapálili nám svíčku. Objednávka už byla předem domluvena, takže paní začala po nějaké chvíli servírovat. Nejdříve přinesla mističku s vodou a plátkem citrónu, k tomu modré plátýnko na utření. Pak skleničku Tramínu, pizza chléb s česnekem a konečně i holky jedny oranžové krevety. Přítel mi krátce názorně ukázal, jak ty potvory konzumovat. Připili jsme si a pustili se do nich. Vypadaly fakt divně, i když servírované velmi vkusně, přelité nejspíše olivovým olejem s máslem a hromadou bylinek a česneku, ale ta očička, klepýtka a chapadýlka nebo co to mají a jejich následné „loupání“ mi vůbec nedělalo dobře.

Maso mě překvapilo svou nasládlou chutí a tuhostí. Čekala jsem spíše konzistenci podobnou rybě, a abych pravdu přiznala, více mi chutnal ten česnekový pizza chléb, kterým jsem si vytírala pesto z talíře. Nicméně, udolala jsem ty holky všechny do jedné. Přece jen, asi to nebyla žádná láce a nechat je na talíři – věčná škoda. Na stole to vypadalo jako po bitvě u Thermopyl, kostřičky na sobě a všude masné fleky. Servírka se nad našimi omluvnými slovy, že jsme to tam pěkně zaprasili, jen pousmála a řekla, že je to normální.  Konzumaci jsem poté docela rezolutně shrnula a okomentovala. K přítelovu zklamání jsem i konstatovala, že to vážně není nic pro mne. Ne nadarmo mě při několikerých dovolených u moře tam tolik vyhledávaná strava nikdy neoslovila.

Zaplatili jsme tedy a kráčeli domů. Opravdová zábava mě teprve čekala. Začala svěděním a opravdu nechutným hlasitým ulevováním si dýchacími cestami směrem nahoru (aby bylo jasno). U dámy poněkud nechutné, ale prostě se to nedalo zadržet. Vyřešila jsem to šalamounsky, protože se mi chtělo moc spát, tak jsem se umyla a zalehla do peřin s tím, že to zkrátka zaspím. Po hodině se ovšem zábava přehoupla v horor. Vzbudila mě opravdu akutní „bublinka“ a hned po ní dost naléhavá nevolnost. Tak, tak jsem vybrala zatáčku do záchodu. Do rána jsem spolykala akorát přítelem uvařený hořký černý čaj a intenzivně se věnovala už jen záchodové míse. Ze svých útrob jsem do ní vyvrhla zpět moře i s milovanými krevetkami, a díky této bohulibé činnosti také celou noc nezamhouřila oka.

Pokud jste tedy tuhle úplňkovou noc zaslechli nějaké vytí, byla jsem to zcela jistě já. Do rána jsem se s ní družila. Bylo mi (a ještě je) tak blbě, že nemám ani tužku. Kdybych jí měla, určitě někde hodně tučně napíšu: Poprvé a také naposledy! Teď si zatím čtu na internetu o projevech alergie na tyto miláčky. Mám všechny. Tedy kromě anafylaktického šoku, naštěstí.