Velikonoce nás vyhnaly na venkov, a tak jsme ráno běželi podél rybníka, po lesní pěšině a zpátky kolem hájenky. Vzduch byl tak čerstvý, že mě bolel do plic. O bolesti zbytku těla nemluvím, na to jsem zvyklá. Ranní výběhy nemám ráda, většinu času se trápím, ale ten pocit po doběhnutí, ten miluju a taky miluju svýho kluka, který se mnou po třech letech konečně začal běhat a vybral si zrovna rána. Pozor na to, co si přeješ a když už si přeješ, formuluj svá přání na hodinu přesně, že ano?
Po snídani jsme se vydali do vedlejší vesnice, kde se konaly hasičské sportovní soutěže. Jako pražská holka venkovem programově pohrdám už od puberty, a tak je pro mě těžké se přepnout do dospělosti a nesoudit, neohrnovat nos a nedivit se nahlas. Zestárla jsem a snad i zmoudřela, protože navzdory tragickým modelům, v nichž místní nastoupili před hospodu, navzdory Miluně, která snad poprvé v životě ve žluté vestě organizovala na provizorním parkovišti, rozuměj fotbalovém hřišti, auta stylem pojeďte krokem za mnou, já vás odvedu tam, kam se postavíte a navzdory DJovi, který pouštěl kazety z valníku přitaženého před schody do výčepu, se mi tu líbí a smekám nad tím, jak venkov žije a mladí lidé udržují tradice včetně hasičských, které si pamatuju už z tenkrát, kdy mě na vsi těšil jen odjezd zpátky do města.
Odpoledne jsme my ženy barvily v chalupě vajíčka, muži pletli u rybníka pomlázky a dítě s hasičskou helmou na hlavě hasilo kusem zahradní hadice nezapálená kamna.
Na konci dne mi ten kluk, který radši běhá ráno, zahrál na kytaru milostnou písníčku a já teď snad po dvou měsících bloku psát sedím u již zapálených kamen a píšu blog.
Být v ještědském kraji, pojmenuju ho Vesnický román na počest paní Světlé.
