Touhle dobou už v lidech všudypřítomná vánoční atmosféra vyvolává celou galerii pocitů. Na škále nenávist, nelibost, nezájem, zalíbení a láska většinu času osciluji mezi pozitivními adjektivy na pravé straně linky. Vánoce jsou a vždycky byly moje oblíbené svátky. Líbí se mi, jak se rozsvítí stromy, domy, okna a oči. Nepřestává mě fascinovat, že se 31 prosincových dní stane jedním velkým mejdanem a už tak krátké dny utíkají sprintem do chladných nocí.
Baví mě vyrábět adventní věnce, péct marokánky a perníčky v doprovodu cover verzí i tradičních koled ve společnosti kamarádek a svařáku. Aktivně se účastním každoroční kvízové šou komu co a za kolik, protože ačkoli by bylo krásné dávat jen lásku, radost a porozumění, sama ráda vytahuju zabalené krabičky z pod stromu a stejně ráda se dívám, jak se babička culí, když se balí do nové šály. Vzhledem k této materiální slabosti každým rokem víc a víc oceňuji kurýrní služby, protože návštěvy obchodních center jsou i pro vánoční entuziastku za trest. Při lekcích jógy propálím hodně vosku a vůbec jsem dost na svíčky, proto jsem minulý týden jela do Ikea pro zásoby. Byla jsem upřímně zaskočená, kolik lidí tam už v 9 ráno zabralo parkovací místa včetně těch pouze pro výdej a soukalo do sebe švédské párky v rohlíku, zatímco čekali, až jim do platových vláken zabalí vánoční strom. Nenechávat věci na poslední chvíli je jistě praktické, ale tolik zodpovědných lidí jsem 2.prosince v Ikea hned po otevření nečekala a nachytala se u vánoční nelibosti a sociální fóbie. Když jsem si pak připravovala téma týdne pro lekce, našly si mě v jednom zenovém příběhu tyto věty: “Soucit se řídí prostou pravdou: všechny bytosti mají právo na štěstí. Štěstí jedněch je přímo závislé na štěstí druhých. Myslet jen na sebe, žít jen pro své blaho vede k záhubě.” Rázem jsem byla na koberečku sama před sebou a nastavila si osobní téma měsíce - soucit.
Soucit ve významu žití v jednotě s celkem, s lidmi i vesmírem. Soucit jako dívání se kolem sebe a překračování svého pohodlí s cílem vnímat a podporovat ty, kteří tu žijí se mnou třeba jen úsměvem nebo milým slovem. Nezačala jsem rovnou objímat cizí lidi na ulici, ale kdo ví, možná na to 31.12. dojde.
V prosincových lekcích se snažím spojit křesťanské tradice adventu s jogovým učením, protože mi jde o propojení života na podložce s tím, co se děje mimo ni. Desatero a Buddhovy suty jsou v mnoha ohledech významově podobné. Předvánoční období je skvělým trenažérem k praktikování lásky k bližním svým, ať už nám svými taškami blokují cestu nebo nám vykoupili skořici i badyán. Poslední zkouškou pak bývá rodinná štědrovečerní večeře, kdy malé nedorozumění může být poslední kapkou oleje do emočního ohně a celý věnec shoří i s ubrusem.
Soucit pro mě v prvním plánu neznamená lítost, ale souznění, pochopení a toleranci.
