Snadno se řekne mysli pozitivně, všechno bude dobré, je to jen v hlavě a tak dál. Když ale člověk stojí po kolena v odpadcích své mysli, nebo sedí a nemůže se zvednout pod tíhou svého neštěstí, jsou mu všechny tyhle rady spíš na obtíž. Z jogového učení, z chytrých knížek a nakonec i z té hlavy vím, že stačí přehodit výhybku s názvem peklo na zemi do směru ráj bez hranic a to ostatní přijde samo. Síla pozitivního myšlení má pod kapotou víc koní než nadupané Ferrari, bohužel pohonné hmoty nejdou koupit na čerpací stanici. Naše vůle je přísně selektivní a když si vybere trpět, nezlomí ji pouhá slova, je třeba porozumět jejich obsahu.
Minulý týden jsem si prošla stavem zmaru. V úterý ráno jsem vstala levou nohou a když jsem si to těsně před došlápnutím z postele uvědomila, bylo už pozdě a prsty dotkly se parket a po nich i pata. Do mozku okamžitě vyslán byl posel špatných zpráv a já se nechala strhnout a zatemnila mysl i pro další kroky. Od té chvíle se mi nic nedařilo. Opařila jsem se vodou ve sprše, neslušelo mi to, ač jsem si na sebe postupně oblékla snad všechno, co vlastním. V ulicích zácpa, takže jsem dojela na schůzku pozdě. Série nešťasných událostí pokračovala i odpoledne, kdy jsem strhla žalůzie, rozbila vázu a ztratila chuť se dál čehokoli dotýkat. Seděla jsem na balkóně, pečená ve vlastním potu, jak jsem se usilovně snažila změnit způsob, jímž na věci nahlížím. Chtěla jsem volat o pomoc do všech stran a slyšet, že nejsem marná, ale to by byla jen náplast na to, co jsem opravdu potřebovala ošetřit. Na konci dne nejde o to, jak moc mě přátelé nadopují svou podporou, ale o lásku, kterou si pro sebe najdou v sobě a jak s ní naložím. Čtenost mých blogů klesla z tisíce sotva na 300 stovky, což zdecimovalo armádu mých slov, jež líně válely se mi v hlavě odmítajíc postavit se do znaků a klouzat s lehkostí po klávesnici. Zrovna v době, kdy nade mnou visel termín odevzdání textů, na nichž mi záleželo nejen pro budoucí obživu, ale i radost, s níž jsem jejich zadání přijímala. Pochybnosti zakously se mi do nohou a já si z nich ušila boty, které jdou a všechno hezké pošlapou. Zouvala jsem je jen, když jsem si stoupala na jogovou podložku a ve čtvrtek jsem se konečně procvičila do vystřízlivění. Meditace, fyzická námaha a řízené zklidnění mysli v rytmu dechu pomohly mi znovu vidět světlo na konci tunelu. V noci na pátek jsem ťukala do klávesnice nedbajíc na to, jakou mám čtenost, ale s ohledem na záměr, s nímž píšu a vírou v sebe.
Ráno jsem pak vstala a nezávisle na tom, která noha se dotkla země první, jsem se vydala chránit své sny před negativním myšlením a pracovat na tom, aby se splnily.
