Lekce trpělivosti

Páteční ráno ve studiu je rušné jako školní chodba při velké přestávce nebo pekingské náměstí Nebeského klidu o víkendu. V 8 hodin dorazili opraváři bzučáku ke zvonku již několik týdnů nefunkčního. Záhadná závada znepříjemňuje příchody jogínek na hodiny, neb jsou už u dveří domu vystaveny nečekané lekci trpělivosti, když se snaží dostat dovnitř pomocí číselného kódu, jenž funguje metodou pokus omyl. Vzhledem k tomu, že v domě není výtah a studio zdobí poslední patro, je pro mě opakovaná cesta ke vchodovým dveřím domu a zpátky něco, čemu se lidově říká vopruz.

V 9 hodin naši skupinu rozšířil truhlář, který přijel zaměřit botníkové police do chodby a utáhnout ocelová lanka, jejichž instalaci jsem před pár týdny svěřila do svých rukou a kutilsky selhala. Změřil, napnul, odjel a zatím co v pozadí stále pokračovala oprava bzučáku, uklidila jsem se do kuchyně připravovat hummus na večerní setkání s přáteli přítele kdesi na samotě u lesa. Když jsem rozhučela tyčový mixér, zeptal se mě jeden z opravářů, co bude dobrého. Přerušila jsem drcení a odpověděla jsem hummus. Bytem se rozlilo náhlé ticho a pán se na mě nechápavě zadíval. Humus, muselo mu znít v uších, co to je za ženskou? Nabídla jsem mu ochutnávku a on snad jen ze slušnosti souhlasil, aniž by věděl, do čeho jde. Jala jsem se mu jmenovat složení a skončila hned u první ingredience, totiž cizrny. To taky neznám, zahlásil od rozloženého domácího telefonu. Přinesla jsem mu ukázat uvařené kuličky římského hrachu. Bez dalších slov odešel na chodbu, aniž by si zobnul. Já se vrátila k mixéru a rozrušená přisypala do mísy sůl. Bohužel už podruhé, což z rozdrcené cizrny a tahini pasty udělalo opravdový humus, který tahá sílou soli za ušima až to bolí. Okamžitě jsem se s otázkou co neutralizuje sůl v pokrmech obrátila na Googla a dověděla se, že se solí je třeba zacházet opatrně a nejlepší bude uvařit druhou várku ingrediencí a smíchat s tou přesolenou, protože ponořením stříbrné lžičky se situace nezlepšila. Buď nebyla stříbrná, nebo byla neschopná. Namočila jsem další žluté kuličky a utěšila se představou, že když se hummus povede zachránit, zabalím trochu i pánovi od bzučáku, který se už ke kuchyni nepřibližoval. 

Oprava pomalu spěla ke třetí hodině usilovné práce. Pánové měli utahané výrazy a vytahané kabely snad ze všech zdí, leč bzučák stále neotvíral domovní dveře, do nichž se už dobývala kamarádka, která přišla na masáž. V rámci čekání na klid vázaný na dokončení opravy hluchého zvonku, jsem jí ukázala hummus a ona rozšířila mé obzory o recept na domácí tahini pastu. Po dvaceti minutách jsme se slov nashledanou, paní, máte to hotový nedočkaly a pustily se do masáže. Když jsme o hodinu a půl později skončily, z plotny vysílala kouřové signály připálená druhá várka cizrny a pánové zanechavše své nářadí rozházené po chodbě, odešli asi na oběd nebo se utopit do řeky. Přebrala jsem zrna od černých uhlíků a přidala je do přesolené pomazánky k naředění chuti. Kamarádka, evidentě hummusačka - rozuměj odbornice na hummus, se zeptala, kde mám ledovou tříšť. Tentokrát jsem jí já věnovala nechápavý pohled a ona mi odkryla tajemství správného postupu, při němž tříšť způsobuje sametovou strukturu drcené cizrny. Druhá cesta k jemné pastě je mixovat do úmoru, což je můj případ. 

Ani po šesti hodinách zvonek stále nefunguje, dveře bytu do kořán a pánové v nedohlednu. Lekce trpělivosti pokračuje a já jsem se po vynucené pauze, kdy se mi mixér přehrál, vrátila k tyči dál zjemňovat teď již mnohem chutnější hummus, v němž se ve víru vrtule protáčí maličká černá smítka. Stopy připálených zrnek, kterých si snad večer nikdo nevšimne, protože to vypadá, že ze studia neodjedu za světla a kdo ví, zda-li mi bude zvonit zvonek nebo hrana.