Kalendářní rok se chýlí ke konci, a tak si trochu bilancuju. Zejména letos, kdy lépe než kdy dřív vidím, jak přelomový může pouhý rok být. Polovinu z dvanácti měsíců jsem strávila na cestě za změnou a druhou polovinu se tu změnu učím aplikovat na denní situace v novém světě na starém kontinentu. Místo kanceláře v centru mám malé studio na periferii, kde pracovní stůl doplnila podložka na cvičení jógy. Před některé bývalé klienty, pro něž jsem snižovala nastřelené rozpočty a smolila obsahy reklamních kampaní, si teď stoupám bosa v teplácích a vyprávím jim příběhy o světě, kde laskavost a porozumění mění stres na uvolnění. Jsem vděčná za jejich důvěru i trpělivost a těší mě, že ačkoli jsem vyměnila staré za nové, oni se mnou zůstali, jako slonové.
Kdybych se nerozhodla skončit s tím, co bylo známé a jisté, neodkryla bych v sobě sílu a víru v to, že člověk může být čímkoli být chce, pokud se s tím probouzí i usíná. Uvědomila jsem si, že všechny ty věci a skutky, které jsem dosud tiše obdivovala, jsou prací lidí, kteří stejně jako já, byli jednou děti, které neuměly mluvit ani chodit. Kdybych zůstala na místě, nepohla bych se ani o píďu a dál bych snila o tom, co bude potom, až to jednou bude jinak. Kdybych nezačala znova, nemohla bych se radovat z malých krůčků, protože v tom, co jsem dělala dřív, se už počítaly jen velké kroky a na malé pokroky se dávno nebral ohled. Kdybych nezačala znova, naplňovala bych očekávání, bez toho, abych sklenici už napůl plnou vyprázdnila a naplnila čerstvou, svěží vodou. Koupu se v tom, do čeho jsem po hlavě skočila a s každým náročnějším tempem doufám, že mě nestrhne spodní proud. Dostala jsem nabídku udělat komerční projekt a přiznávám, že mě svrběly prsty. Nejen proto, že bych za to dostala dobře zaplaceno, ale hlavně proto, že bych dělala něco, co stále umím i po slepu. Vzala jsem si den na rozmyšlenou a ješte ten večer ve sprše věděla, že to nemůžu přijmout, protože bych tím popřela svou dosavadní snahu. Protože jsem zavřela jedny dveře, jiné se mi otevřely a průvan by mohl zabouchnout oboje. Lepší je víra, že nové boty časem zpohodlní. Je to jako když jedete poprvé v autě s někým cizím. Sedíte řádně s nohama u sebe a dlaněmi na kolenou. Po čase, kdy svého spolujezdce poznáváte, můžete uvolnit svůj posed, přehodit nohu přes nohu a rukou sáhnout po ovládání hlasitosti rádia a falešně zpívat. Bála jsem se, že bude tězké ustát status začátečníka bez zkušeností, že moje ego bude zuřivě hájit dosažené mety a metat mi je do cesty v podobě hrdosti, leč nestalo se to a já jsem ucelená nula, která se může stát jedničkou, když neztratí vůli a vesmír jí bude nakloněn. Je možné, že žiju jen jednou, nebo že se příště narodím jako mravenec, který nikdy nespí. Byla by škoda moci snít a nezkusit si ty sny naplnit.
