Hrdinové všedního dne

Zateklo mi do bytu. Dešťové provazy se na konci března protáhly dírami ve střeše a já chytala kapky vody do ručníku. Zoufale jsem se dívala nahoru na kapající sádrokartonový strop a nevěřila, že se to děje. Jsem praktická holka, ačkoli jsem chvilku chodila v kruzích a dělala, že se nic nedějě a hodně mrkala očima, aby to zmizelo.  

Pak jsem znova chodila v kruzích, než jsem zavolala dávno bývalému klukovi, kterého jsem neviděla léta, ale pamatuju si, jak se někdy brzo ráno vykláněl z okna nad rušnou ulici a říkal, že je na cestě na stavbu. Stále to dělá. Tu práci, ale už se prý nevyklání. Prekérní stiuace volat jen proto, že něco chci, po dekádě, ale věřím, že lidé, kteří se v nějakou část svého života milovali, si zůstávají blízcí a nápomocní navždy. Pomohl mi. Moc, nezištně a strašně rychle, až tak, že teď píšu pod novou střechou. 

V devět ráno nastoupila parta 4 chlapů, kteří vynosili obrovské a těžké kusy materiálu do 5. patra bez výtahu, bez jištění vyskákali jako veverky na střechu a začali do toho bušit. Pořádně, jednou jsem šla radši přidržovat lustr. Mají můj velký respekt, obdiv a podiv. Ti chlapi nešli ani jednou čůrat a kromě 2 káv nic nepili ani nejedli. Uvařila jsem jim 2 litry maté s čajem, postavila na skříňku lahev vody a zůstalo to netknuté. Zeptala jsem se jich, jestli čůrali ze střechy. Nečůrali, protože nic nepili. Čekala jsem, že úderem poledne zase seskákaji dolů a půjdou do místní hospy na hotovku. Sešli až ve čtyři a vypili skleničku džusu z mrkve, jablek a celeru, protože jsem tady měla jen zeleninu a odšťavňovač. 

Po celém dni na střeše ještě slanili staré masivní kusy plechu podél budovy, naložili je do auta a odvezli je někam, kde je zase budou muset vytahat a někam odnést. Pěkná fuška tahle práce. 

PŘED A PO

Byla to pro mě i zajímavá sociologická studie o pracovních skupinách. 3 z pokrývačů byli pořád na střeše. Jeden byl Spojka a chudák musel lítat po schodech tam a zpátky. Každou cestou to je 77 kousků. “Podržtaška” se zrovna v případě pokrývačů velmi trefuje. Trpěl, ale je to jen fáze. Když bude dobrej, posune se doslova nahoru. Runner u filmu se taky nadře víc, než produkční, která většinu dne vaří mozek v karavanu u počítače. Ona taky jednou držela někomu tašku. 

Spojka se mnou nejvíc mluvil a říkal mi “paní domácí”. Odpoledně už jsem na to reagovala zcela automaticky a jako paní domácí začala v zástěře péct mrkvový dort. Otec Kondelík a ženich Vejvara byla moje kdysi oblíbená kniha. V odpovědi na to, proč nechodí na záchod a nejí mi řekl, že na to nemají čas. Vyzvedávají děti, což mě překvapilo, protože Spojka vypadal na dvacet a byl to muž samoživitel. 

V pět nakládali plechy do auta. Měli úplně černé ruce, když se se mnou loučili, ale strasně ráda jsem jim je stiskla. Teda jenom mistrovi, ti další se vytratili jako myšky hlaholíc tiché nashledanou a Spojka už tou dobou vyčerpáním nemluvil. Uklidila jsem po nich a jsem vděčná za střechu nad hlavou, kterou jsem do té doby brala jako samozřejmost. 

Tak dlouho jsem se bála, aby nepřišel vítr a neodnesl střechu i s pokrývačem, až jsem si tu písničku pustila.