Sedím na vykopávce. Napravo zapadá slunce, nalevo vychází měsíc. Za zády se mi houpou strožáry lodí na moři a přede mnou se mezi antickými mramorovými sloupy rýsují bílé kostky městských domů v údolí. Nemám kapacitu na nic myslet, jen se dívám do všech stran. Jak si tak rotuju hlavou v rádiu 180 stupňů, zaregistruju záda malé holčičky, na nichž poskakuje růžový batoh s nápisem Life is good. Trefuje se mi do nálady a ačkoli mi čelo vaří horečka, souhlasím s batohem, život je dobrý. Řecko sužuje ekonomická krize a vyhlídky na lepší zítřky mají dost nejasné kontury. Já dost jasně zítřek protrpím v letadle a další dny propotím v posteli s vyhlídkou na kapky deště za oknem v Praze, a přesto trvám na růžovém tvrzení, že život je dobrý.
Z Řecka jsem se vrátila přesně před měsícem a našla tuhle rozepsanou ódu na dobro. Musela jsem se pousmát, protože s virem jsem bojovala od návratu ještě další tři týdny a původní tezi doplnila obecnou pravdou, že nejdůležitější je zdraví, teprve pak je život dobrý. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem si dopřála luxus plně se uzdravit a vykročit z postele až v momentě, kdy se cítím opravdu fit. Možná na základce, kdy mě rodiče odvedli po týdnu lazaretu k doktorce na sedimentaci a teprve po kladných výsledcích otevřeli bránu domácího vězení. Četla jsem o lidech, jejichž zodpovědný přístup k oslabenému organismu obdivuju, ale nejsem schopná napodobit. Po pár dnech polehávání jsem nejen k smrti znuděná, ale taky nesvá z toho, co všechno mi utíká, respektive stojí bez vyřešení. Nemám zatím děti, takže si ani neumím představit, jak je možné doléčit virózu v běžném rodinném shonu a upřímně nevěřím, že je to vůbec možné. Udělala jsem mezi přáteli průzkum a zjistila, že všichni do jednoho chřipky přechází, případně o pár dnů šidí. Některým vyvoleným stačí jedna noc s paralenem a jsou druhý den jako rybičky, ale většina si to chrchlá vstříc novým pracovním dnům s kartónem kapesníků a léky dostupnými bez předpisu. Nelíbí se mi to, ale kamenem neházím, jsem stejná, když jsem oslabená, leč slabá odolat volání povinností. Ačkoli je nepochybně v zájmu všech, aby byli zdraví a schopní naplnit svá i cizí očekávání, vybaveni duchem i tělem bez příznaků slabosti, málokdo to respektuje a bez milosti šíří viry dál jako nechtěné dárky. Moje největší překvapení v tomhle ohledu mi zprostředkoval jeden alternativní lékař, jemuž jsem měla překládat na semináři a s pocitem velkého provinění jsem se mu na předposlední chvíli omluvila z důvodu zdravotní indispozice. Zkomplikovala jsem mu situaci, ale přesto bych od něj jako zdravovědce čekala více pochopení a méně přemlouvání v doprovodu slov, že vypadám docela zdravě, tak snad můžu přijít. Kdybych si už nemoc netáhla v patách třetí týden, byla bych dostála svých slibů, ale já už opravdu překročila svoje meze a jakákoli povinnost šla stranou. Normálně jsem dostala strach hazardovat se zdravím a kapitulovala. Paradoxně mi to moje tělo vrátilo s neobyčejnou laskavostí a já se další den začala cítít konečně líp. Skoro bych byla mohla jít překládat, ale zastavila jsem se, uvařila si čaj a lehla si s knížkou do peřin, protože tak to mělo být, to byla moje cena za zdraví. Stálo mě to účast na jednom zajímavém semináři včetně výčitek za porušení slibu pomoci s překladem, ale dalo mi to mnohem víc a jako bonus skvělé počtení. Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel je můj letošní knižní favorit a připomínka, že život může být dobrý i pěkně dlouho, pokud je ve zdravém těle zdravý duch.
