Když jsem se seznámila s mým klukem, musely se někde ve vesmíru střetnout a explodovat minimálně dvě planety a pár neidentifikovatelných létajících předmětů, protože od té doby vidím hvězdičky, kdykoli se na něj podívám. Někdy jsou to jiskry vznikající nesouhlasným skřípáním jeho či mých zubů, ale většinou to jsou blikající světýlka zrcadlící se v našich očích. Rozumíme si. Oba obstojně ovládáme češtinu, já jsem lepší v gramatice a on umí spojovat slova do obdivuhodných idiomů.
Mluvíme spolu o nápadech, věcech i lidech a někdy o tom samém mlčíme, což je víc jeho parketa, protože já, žena, mám podle vědeckých výzkumů nabitější slovní zásobník. Ukazuje se, že den by musel mít víc než 24 hodin, abych ho stihla vystřílet, protože prý mluvím i ze spaní.
Nemůžu říct, že bychom si povídali, protože tenhle termín mu ježí chlupy. Muži si prý zásadně nepovídají, je to mimo jejich rozlišovací schopnost. Oni diskutují nebo o něčem mluví. Na povídání jsou kamarádky. Když přijdu domů z dámské jízdy, zeptá se mě, jestli už všechno vím. Většinou ano, zatím co když se z mejdanu s klukama vrátí on, neví nic. Každopádně nic podstatného.
Jednou ráno jsme na stole našla pugét tulipánů a vzkaz, kde se mezi srdíčky schovávaly instrukce typu - nech ho dospat, nedávej mu úkoly po ránu, kdy ještě nevnímá. Držíc v ruce seznam jeho pravidel jsem ho večer požádala o přivrtání poličky, ale ani to nebyla vhodná doba, protože zrovna dělal něco životně důležitého u stolu.
Jediné, kdy má v zásobníku nadbytek munice on, je když já už usínám a on se mi rozhodne sdělit svůj poslední objev hodný Nobelovy ceny. Snažím se vytěsnit zvuk jeho hlasu a jen mumlavě přitakávat do chvíle, než se bohužel proberu a zcela bdělá ho slyším usnout v půlce věty a spokojeně pochrupovat.
Vynahrazuje mi to svým ostrovtipem a pozorností, když se mě textovkou ptá, jestli jsem se nezauzlovala vlastními údy na podložce a v kolik přijdu, aby mohl servírovat večeři. Najdu ho, jak zpocený pobíhá po kuchyni v zástěře a stopkami si měří, kolik mu ještě zbývá času k dokončení pokrmu z knížky receptů Jamie Olivera 30 minut v kuchyni. Kapary prý nesehnal, tak jestli je v pořádku, že je nahradí ančovičkami, zeptá se a já se usměju a směju se ještě víc, když mi později navrhuje, že mi nechá ušít bombarďáky s bombardérem. Má rád letadla a já jeho.
