Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, říká jedno moudré přísloví. Druhé pak praví, že svině mají skrátka štěstí. Když vám pak život zkombinuje osud smolaře a tendence páchat dobrý skutek...o zábavu je postaráno.
Můj známý z kolejí se vyznačoval tím, že se ho držela smůla jak neviditelný občan sociálních dávek. Jmenoval se Dalibor. Byl sice ušetřen hladomorny i hry na housle, ale tím výčet šťastných událostí jeho života vcelku končil. :-)
Dlužno říci, že se onen nešťastník snažil upřímě žít svůj život tak, jak považoval za správné a snaha mu nechyběla. Byl to tvor přemýšlivý bez viditelných hendikepů, nízkých duševních limitů či fyzických anomálií. Přesto mu život tak nějak nepřál. Množství příhod, v kterých utrpěl nějakou újmu statisticky nejméně o dva řády překračovalo rovnoměrné rozdělení smůly v poplulaci srovnatelných študáků v širém okolí.
Co je ještě horší, nebyl nijak poznamenán sobeckostí či dokonce vyčůraností. Ba snad doufal, že jeho dobré skutky ho snad z jeho věčné smůly mohou vykoupit. Uznejte sami, že s takovou psychicko-sociální výbavou ten nebožák neměl téměř žádnou šanci.
Přátelé se mu prvních pár měsíců snažili pomoci nebo alespoň poradit, jak se se svou smůlou poprat, nebo jí dokonce předcházet. Protože ale přírodní zákony neznovelizuješ....po čase i oni pochopili marnost svého počínání.
Oblíbenost Dalibora rostla s každným jeho neštěstím. Spolužáci i přátelé každý den netrpělivě vyčkávali, s čím zase přijde. Spolužáci s trochou škodolibé radosti, přátelé pak možná i se špetkou účasti. V jednom se ale shodli, pokud denní příděl nehod neobsahoval žádné zranění či citelnou majetkovou újmu, bylo jeho pravidelné vypravování považováno za nepřekonatelný zdroj lidového humoru a důkaz toho, že život je fakt něco, co rovnicí nepopíšeš.
Výčet příhod by byl dlouhý a letitý odstup už většinu z nich stejně zavál. Popis libovolné příhody mojimi nedokonalými písmenky by byl pak ochuzen o výraz tváře nevinného kamaráda, který když začal popisovat svou denní story, davová psychóza posluchačů už rozechvívala bránici od úvodních vět. Když se dostal sotva přes polovinu svého příběhu k podstatě oné smůly, již bylo jen málo posluchačů, kteří za hýkavých zvuků nemířili k zemi.
Za všechny jednu příhodu jeho dobrého srdce.
Cestou na přednášku pomáhá Dalibor jakési mamině s kočárkem do tramvaje bez nízkopodlažního nástupu (Ostrava, cca rok 1993). V polovině zvedacího manévru se z nakloněného kočárku začnou sypat kulaté a válcovité položky nákupu, který do té doby spokojeně odpočíval v koši pod kočárkem a koulejí se po kolejišti (tehdejší zastávka Areál VŠB byla samozřejmě na vcelku strmém kopci). Manévr byl na chvíli pozastaven, kočářek vycouval zpět na chodník a dav lidí se pustil do sběru koulejících se potravin.
Aniž by ona matka měla jakékoli ambice na zastávce spáchat inventuru svého nákupu, chystal se druhý pokus o nástup. Když se tentokrát kočárek zvižený ze spoda za osu koleček do větší výše nevyklonil podstatněji z horizontální polohy, nákup si spokojeně hověl na svém místě. Pro dokonalejší líčení oné příhody je třeba doplnit, že manžel oné mamky pravděpodobně řádně namazal kolečka nasazená na uchopené ose kočárku kvalitním olejem. Asi mrchy vrzaly. Vcelku logický úchop předmětu se však stal náhle zrdojem hrubého znečištění rukou dobrodince Dalibora.
Náhle tramvaj zacinkala a začaly se zavírat dveře. Nástup probíhal zadními dveřmi a dav u předních a středních tak trochu řidiči clonil v dokonalém výhledu. Matka začala hystericky řvát: "Ty debile, jak to držíš ten kočár, vždyť mi to skřípne dítě!!! Proboha dělej!!" Dalibor dělal.... sice stihl kočárek ještě nacpat do tramvaje, která už se ostatními dveřmi nacpala k prasknutí, sám ale zůstal na ostrůvku se zmenšující se šancí stihnout dnešní přednášku.
Když se tak rozhlížel do čeho by si utřel své olejem, či vazelínou zmazané ruce, jeho zrak padl na jeho sněhobílé manžestrové kalhoty. Chlapeček mu do nich během manévru zřejmě otřel čokoládu.
Příhoda je již letitá, ale když jsem dnes četl na Oněnce "Proč už nikdy nebudu dělat dobré skutky.", nemohl jsem si onoho človíčka nevybavit. Doufám, že dnes někde žije vesele a šťastně. Za ty desítky našich prochechtaných minut by si to zasloužil.
Vám ostatním, kterým osud nadělil šťastnější osudy pak přeji hezké úterý.
Váš S-K
