Tragikomedie nikoli odjinud
Ladislav Klíma, autor Lidské tragikomedie, byl určitě podivín, snad blázen, rozhodně ale filosof, jakých jsme v našich dějinách neměli mnoho. Pokoušel se (ve značné míře i prostřednictvím alkoholu) dobrat vlastní božské podstaty a zbavit se zátěže hmoty a lidství. Nějak se mu to ovšem nepovedlo, a tak se posléze rozhodl pro „dočasný návrat k lidskému“. Dalo by se říct, že Klíma ve své poslední hře, napsané krátce před smrtí, vytvořil v postavě Odjinuda ztělesnění svých filosofických principů – sice v idealizované formě, ale přesto, velmi poctivě, i s jejich omezeními.
Lidská tragikomedie, jak ji hrají v Divadle v Dlouhé, je ovšem všechno jiné než filosofující šeď. Je to karikatura, a to v tom nejlepším smyslu slova: zábavná, výstižná, překvapující zkratka. Na počátku slaví maturitu čtyři studenti, přesvědčení o své výjimečnosti: básník Pulec hledá pravdu v poezii a v pivě, školomet Kantorka v pilné vědecké práci, donšajn Shoř v lásce a bohatý obdivovatel Napoleona Obnos v síle. Zkrátka čtyři základní lidské postoje k životu. A s nimi je tu ten pátý, ten, který je opravdu jiný… Odjinud. Ten hledá „sám sebe“ a stane se proto terčem posměchu ostatních. Přesto je to právě on, kdo navrhne schůzku za třicet let a slíbí, že se na ni dostaví, i kdyby byl mrtvý.
Po třiceti letech se všichni skutečně sejdou; jejich švihácký styl i jejich ideály dávno dostaly na frak, všichni jsou ale přesvědčeni, že se od nich odchýlili z nejlepších důvodů. Jen ten Odjinud pořád nikde… a když se konečně objeví, začnou si skoro všichni přát, aby se to raději nestalo, protože se musejí chtě nechtě podívat sami na sebe jeho očima.
Hana Burešová využila naplno potenciálu silného pánského souboru, který má divadlo k dispozici. Pět hlavních herců (Hanuš, Matejka, Němec, Táborský a Vondráček ) si muselo poradit s faktem, že hrdinové projdou během tří dějství obdobím padesáti let a že o jejich osudech se v podstatě dozvídáme jen z toho, co o sobě řeknou, ne z jejich činů, takže na žádný postupný psychologický vývoj není čas. Jsou to typy, ne lidé. Herci z nich přesto udělali postavy, jimiž se divák nejen bavil, ale které ho donutily i k zamyšlení. „Mám z toho nějakou depresi. Uvažuju, který z nich jsem já a jak asi dopadnu,“ zaslechla jsem v přestávce po druhém jednání říkat mladíka ve frontě na bufet.
Pro nezbytně zkratkovitou charakterizaci měli herci k dispozici skvělou pomůcku – kostýmy Jany Prekové. Nadčasové, načrtnuté a přesto realistické, s výstižnými detaily: například umolousaná červená pletená čepice alkoholické trosky Pulce ve druhém jednání a v příkrém kontrastu s ní elegantní bekovka v jednání třetím, která jako by symbolizovala jeho záchranu.
Opakující se motivy (neslavný Obnosův odchod z hospody, Pulcovo opilecké somrování o peníze) mají patrně naznačit, že člověk se ze svého bludného kruhu nevymaní jinak než odlidštěním, odtělesněním (jak to dělá Odjinud a jak se o to pokoušel sám Klíma). Jenže ani to není tak jasné Když se Odjinud ve druhém dějství zjeví jako postava neurčitě nadpřirozená (mimochodem, potíže se „zhmotňováním“, drobné poruchy v matrixu, dokáže Marek Němec udržet právě tak těsně na rozhraní mezi zábavností a směšnosti, aby přes ni nepřepadl na špatnou stranu, a co nemůže udělat on, přebírá působivá filmová dotáčka a animace), chová se nakonec podobně malicherně a zlomyslně jako kterýkoli z jeho méně dokonalých přátel. Připomíná spíš vůdce nějaké sekty než svrchovaně dobrou a od pozemské zátěže oproštěnou bytost – jeho dokonalost je umělá, jeho strnule vyrovnaný úsměv falešný. Nakonec za sebou ve třetím jednání, v závěrečné scéně s Pulcem (mimochodem, dovedené k nádherné absurditě snů – víc prozrazovat nebudu) vláčí na svém nadpozemském rouchu přilepený kus balicího papíru. Co zpočátku vypadá jako drobná technická potíž, stává se čím dál víc symbolem toho, že i odhmotněná světelná bytost se nezbaví touhy po kousku „lidského“ a zlobí se za to na sebe tolik, že nakonec mizí ze scény divokém hysterickém víru. (A jestli to přece jen bylo kouzlo nechtěného, viděla bych v tom téměř zásah nějaké vyšší moci – tak výstižné to bylo.)
Uvědomoval si Klíma v závěru života, že i ta dokonalá, nezávislá, odtělesněná božská bytost, jakou se sám toužil stát, má svá omezení? Uděloval poslední scénou rozhřešení sám sobě? Zkrátka – ideály jsou hezká věc, ale nic se nesmí přehánět. Edite, bibite, collegiales!
Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie. Režie: Hana Burešová, scéna: Martin Černý, kostýmy: Jana Preková, hudba: Ivan Acher, projekce: Noro Držiak a Jan Baset Střítežský. Jaroslav Pulec: Jan Vondráček, Vladimír Shoř: Miroslav Táborský, Emil Obnos: Miroslav Hanuš, Alois Kantorka: Martin Matejka, Odjinud: Marek Němec. Premiéra 21. března 2015 v Divadle v Dlouhé, psáno z reprízy 24. března 2015.
Veronika Volhejnová
Bez zákona, bez morálky
Je dnes vhodná doba hrát Dona Juana? A pokud ano, jak a o čem? Režisér Michal Lang v Divadle pod Palmovkou na tuhle otázku odpovídá poměrně jednoznačně: o všech drzých a bezohledných Juanech, kterých je kolem nás víc než dost.
Veronika Volhejnová
Gala(ntní) Mozart
Do pražského Kongresového centra se na vážnou hudbu moc nechodí. I když – vážnou: on ten Mozart není tak úplně seriózní, ani když jde o dílo žánru "opera seria". A neztratí se ani v tom velikém neosobním sále.
Veronika Volhejnová
Dva živly na jednom pódiu
Kdyby se charisma dalo zavřít do plechovky a prodávat, mohl si na včerejším koncertu Cecilie Bartoli a Rolanda Villazóna v pražském Obecním domě někdo nadělat pěkné jmění.
Veronika Volhejnová
Opravdu Mrtvý dům
Uvedení poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu je od Národního divadla rozhodně dramaturgicky správný počin. Jestli ale současná inscenace Janáčkovi u publika pomůže nebo spíš ublíží, je otázka.
Veronika Volhejnová
Audience u královny Ivy I.
Dějiny od války po současnost v kostce, tak by se dala shrnout divadelní hra Audience u královny. Britská královna Alžběta II. v ní přijímá každý týden své ministerské předsedy, aby ji informovali o vývoji politické situace – což je na první pohled téma, které nemůže publiku mimo Británii nic říct. Až na ta nejslavnější jména (jako je třeba Margaret Thatcherová) český divák patrně britské premiéry znát nebude. Ale ono na tom překvapivě tak moc nezáleží, a největší zásluhu o to nemá autor.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Oslavili nejdéle trvající manželství v Německu, dohromady jim je 200 let
Manželský pár ze západního Německa oslavil 80. výročí svatby. Stal se tak nejdéle sezdaným párem v...
Gruzie je podbřišek Ruska. Ale hru o ni už částečně prohrálo, říká expert
Podcast Gruzie se potácí mezi Ruskem a Západem. Parlament v úterý přijal zákon o zahraničním vlivu, který...
Střet vlaku s člověkem zastavil provoz na trati mezi Olomoucí a Prostějovem
Na trati mezi Olomoucí a Prostějovem srazil po sobotním poledni vlak člověka. Provoz na trati mezi...
Střelec na Fica jde do vazby. Premiérův stav se lepší, převoz ještě není možný
Slovenský premiér Robert Fico, kterého ve středu postřelil atentátník, je ve stabilizovaném, ale...
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 377x