Rolando Villazón jezdí do Prahy s chutí – jak sám říká, už kvůli českému pivu. Kde by tedy měl zahájit své mozartovské turné než v Praze, ve městě, kde měli Wolfganga Amadea odjakživa rádi – a Rolanda také, jak o tom svědčil bouřlivý potlesk na přivítanou.
Na úvod je třeba zmínit, že si Rolando Villazón s sebou tentokrát vzal švýcarský orchestr Kammerorchester Basel pod taktovkou – nebo spíš by se dalo říct „pod smyčcem“ – houslisty a dirigenta Floriana Donderera, a těleso nejen že mu bylo spolehlivým partnerem, ale i samo o sobě předvedlo skvělý výkon. Tohle provedení Mozarta, obzvlášť Symfonie č. 38 D dur „Pražské“, jejíž jednotlivé věty se v druhé polovině střídaly s áriemi, by určitě zaujalo i na samostatném koncertě, a publikum to také orchestru dávalo najevo.
Villazón přivezl do Prahy zajímavý program z méně známých, většinou koncertních Mozartových árií, které spolu s dalšími vyšly nedávno na novém CD u Deutsche Grammophon. Obzvlášť zajímavé byly ty, které Mozart složil ještě jako dítě: Va, dal furor portata (první dílo, které malý Wolfi napsal pro hlas a orchestr – v devíti letech!) a recitativ a árie Or che il dover – Tali e cotanti sono, složená o rok později u příležitosti vysvěcení salcburského arcibiskupa na kněze. Odhlédneme-li od bezostyšně podlézavého textu (za který ovšem Wolfi nemohl), jde o hudbu překvapivě zralou. Aneb, jak podotkla moje jedenáctiletá dcera, která se mnou na koncertě byla: „Já věděla, že ten Mozart byl geniální, ale TOHLE V DESETI LETECH? Vždyť byl mladší než já!“
Nejvděčnější jsou samozřejmě árie komické, a ani tady Rolando Villazón, komediant v nejlepším smyslu toho slova, své publikum nezklamal. Ať už to byla přímo v samotném programu árie Dove mai trovar quel ciglio?, v níž se zapřisáhlý starý mládenec snaží dát dohromady krásnou dívku se svým přítelem, ale po straně jim věští budoucnost plnou hádek, nebo pak mezi přídavky Con ossequio, con rispetto, kde Villazón cedil urážlivé poznámky mezi zuby tak, že se síň Obecního domu válela smíchy, a Clarice cara mia sposa, kde mu pomáhali i členové orchestru. (Ostatně, můžete se na ně v jiné verzi podívat tady a tady).
Jedinou „notoricky známou“ árií byl první přídavek, árie dona Ottavia Il mio tesoro intanto z opery Don Giovanni, závdavek z bonusového cédéčka s ukázkami z oper Cosi fan tutte a Don Giovanni (mimochodem, v obsazení figuruje i Adam Plachetka) a taky trochu dárek Pražanům, jejichž předkové se o vznik opery svým způsobem zasloužili a zapsali tak jednou provždy Prahu na mapu operního světa.
Shrnuto podtrženo: byl to nádherný večer. Ano, je pravda, že Villazónův hlas je dnes už trochu jiný, než býval před operací hlasivek. Je pravda, že i nějaké ty technické nedokonalosti by se našly. Jenže když budu stát o dokonalost, koupím si cédéčko. Villazonovo herectví, nepopiratelné charisma i atmosféru sounáležitosti mezi pódiem a hledištěm ale nahradit nejde. Jestli se hurikán Rolando přižene do Prahy znova, hodlám u toho být.
A mimochodem, víte, podle čeho jsme poznali, že autogramiáda po koncertě už opravdu brzo začne? Když u nachystaného stolu nalila slečna do sklenice pivo. České, přirozeně…
Rolando Villazón: Mozart. Doprovázel Kammerorchester Basel s Florianem Dondererem. Smetanova síň Obecního domu, 28. března 2014
