Režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák patrně usoudili, že když Národní divadlo v Praze není už jejich domovskou scénou, mohou si dovolit neohromovat měšťáka a vytvořit inscenaci, na kterou se s chutí podívá i běžný návštěvník.
Přiznávám, že na Dvě vdovy jsem šla s obavami. V poměrně živé paměti jsem ještě měla dřívější práci této dvojice – například Řecké pašije s nafukovacím oslem a Katarinou převlečenou za Marilyn i nesourodou, na efekt stavěnou skládačku Prodané nevěsty. Obě inscenace jsou pro mě skutečně nezapomenutelné, bohužel nikoli v kladném smyslu slova. Tentokrát se ale obavy naštěstí nenaplnily.
Příjemným dojmem působí už sama scéna: jednoduchý panský salon, minimum nábytku, který slouží právě jen tak, jak je potřeba, světlo, které se „okny“ lije dovnitř a navozuje atmosféru skutečně dožínkového dne. Jen to nadměrné množství lustrů, které popojíždějí nahoru a dolů podle atmosféry děje, je zajímavé snad jen zpočátku – později už vysloveně unavuje a ruší, a když v jedné scéně Anežka gestem ruky posílá lampy do výšky jako salonní kouzelnice, je to ze všeho nejspíš k smíchu.
Kostýmy Theodora Pištěka nezklamaly. Nádherné, slušivé šaty, odpovídající době průmyslových a jubilejních výstav (Na výstavy posílám výrobky já svoje, na ukázku zasílám zvířata i stroje…) a hospodářského i národnostního rozkvětu Čech jsou vysloveně potěšením pro oči, a navíc je především obě dámy – Marie Fajtová jako Karolina a Dana Burešová jako Anežka – umějí nosit s přirozenou elegancí. Jaká úleva pro diváka, že bohatá statkářka nechodí, řekněme, v uniformě a Mumlal nevypadá jako bezdomovec (což by mě v poslední době nepřekvapilo).
Režie mě potěšila hned při předehře. Ta se před prvním i druhým jednáním hrála při zatažené železné oponě, zato s jasně nasvíceným portálem včetně nápisu „Národ sobě“. Jednak to nenásilně navodilo atmosféru doby, a jednak – ruku na srdce, kdy jste si naposled ten krásný portál opravdu prohlédli?
Protagonisté sice měli možnost navzájem na sebe reagovat (a v tom obsazení, které jsem viděla já, toho také využili), ale zároveň nebyli nuceni k prázdným hereckým akcím během árií: scéna potemněla a reflektory postupně nacházely jen toho nebo ty, kdo zpívali. Jednak to příjemně soustředilo pozornost na sólisty a jednak to ostatní zbavilo nutnosti „hrát“, protože, co si budeme povídat, když se ostatní na jevišti přítomní pokoušejí vyplnit čas árie nějakou činností, bývá to toporné a nucené, a pokud není, zase to bere pozornost sólistovi, což je taky špatně.
Ne všechno se ale povedlo. K čemu jsou dobré ty světelné nápisy nebo záznam EKG promítané na zadní stěnu salonu? Jako ilustrace citů jednajících osob? Ty jsou dost zjevné už z děje. Nenapadá mě tedy jiný význam, než že to prostě je nezbytný „podpis“ tandemu Dvořák/Nekvasil. Podobně polopatická je i scéna, kdy si Anežka v druhém jednání stěžuje na svůj trpký osud (Já, ach, jediná tu mezi všemi šťastnými a blaženými těmi o samotě truchliva tu dlím), a místo jasného slunečního světla se na scénu začne promítat liják (který ovšem vypadá trochu jako starý poškrábaný film). Pánové, nepodceňujte diváka – on by i z pouhého textu pochopil, že je Anežka nešťastná.
Za nejhorší nápad ovšem považuji to, že režisér nechal Ladislava jeho slavnou píseň „Když zavítá máj“ zpívat z proscéniové lóže. Akustika na to opravdu není stavěná a árie je nešťastně udušená, čímž opera přijde o jedno z nejlíbivějších čísel. Richarda Samka mi bylo vysloveně líto – z toho místa by divadlo neuzpíval nejspíš ani Caruso.
Shrnuto podtrženo – i přes některé mouchy vznikla inscenace, na kterou se rodiče nemusí bát vzít děti, aby se seznámily s českou klasikou. A ať si říká kdo chce co chce, i to je jeden z úkolů Národního divadla.
Bedřich Smetana: Dvě vdovy. Národní divadlo Praha, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Theodor Pištěk, drigent Robert Jindra. Psáno z reprízy 21. června 2013, obsazení – Karolina: Marie Fajtová, Anežka: Dana Burešová, Ladislav: Richard Samek, Mumlal: Luděk Vele.
