Sen noci svatojanské, premiéra letošních Letních shakespearovských slavností, staví na kontrastu světa lidí a světa duchů, na kontrastu reality a surreálna. Samozřejmě, tak to Shakespeare přece napsal. Jenže… co je vlastně skutečnost?
Přiznávám, že nová inscenace Snu noci svatojanské režisérské dvojice SKUTR na Pražském hradě mě v úvodu trochu vyděsila. Na scénu nastoupí David Prachař v moderním oblečku, postaví se k mikrofonu a začne se bavit s diváky jako konferenciér, kterému se někde zdržel protagonista programu. Nakonec se hvězdy dostaví – anonymní novomanželé, na jejichž počest se údajně představení hraje – působí však spíš jako „dobrovolníci“ z publika na nějaké prázdninové večerní zábavě a herci s nimi v průběhu večera podobně i zacházejí. Nato konferenciér začne dorážet na svou asistentku Vandu (Hybnerovou), která ho zprvu odmítá, ale za chvilku už se lascivně válí po stole – jako královna Hippolyta se svým Theseem… Hrátky jim ovšem zkazí jakýsi mnich, z nějž se vyklube rozhořčený otec Egeus, doprovázený třemi mladými nezdárníky – svou dcerou Hermií, jež používá deodorant jako zbraň, jejím milým Lysandrem, který vypadá, že neví, co se sebou, a druhým Hermiiným nápadníkem Demetriem s patkou přes oko a chováním protivného floutka. A divák si říká – ach jo, zase si někdo nevěděl se Shakespearem rady, a tak ho aspoň zesměšňuje.
Všechno se ale změní, jakmile se dostaví – přijde? přitančí? připlíží se? první elf, první víla. S nimi na scénu vstoupí skutečná tajemná svatojánská noc a téměř do konce ji neopustí. Tohle nejsou třepotavé, bezvýznamné a povrchní bytůstky z pohádek – a proč by také měly, když spor jejich vládců má sílu ničit zemi? To jsou opravdoví duchové lesa, starodávní, nespoutaní, kteří si nedělají žádné starosti s morálkou prostě proto, že v jejich světě tenhle lidský výmysl neexistuje. Hippolyta i Oberon jsou tvrdohlaví požitkáři, ale v zásadě nemají chuť ubližovat ani sobě navzájem, ani lidem; to v nich jen občas nabude vrchu jejich prapodstata. Vrcholem mezi „bytostmi“ byl pro mě ale Puk. Není to žádný rošťáček, žádný zlomyslný mladíček. Puk Csongora Kassaie má hodně společného s Kalibanem z Bouře: je to spíš faun, polozvířecí bytost, nijak zvlášť inteligentní (čímž se logicky vysvětlují jeho omyly s kouzelnou šťávou), trochu naštvaná na své služebné postavení. Dotěrné víly a elfy, někdy ale i lidi odhání podrážděným prskáním. Nádhernou epizodu předvádí, když najde v lese odložený Lysandrův „spacák“ z chlupaté látky; hladí ho, mazlí se s měkkým kožíškem, dotekem ho porovnává s vlastní srstí i s drsnou kůrou stromu a smyslové potěšení mu v té chvíli z hlavy naprosto vytěsňuje cokoli, co měl původně v úmyslu udělat.
Oproti světu nadpřirozených bytostí, opojnému a děsivému jako osamělá letní noc, pak stojí svět pinoživých lidiček, kteří jsou v tomhle podání bez výjimky karikaturami. Ať už byl ten kontrast promyšlený, nebo to tak jen vyšlo pro pobavení diváka, funguje to. Dvě dvojice milenců, obzvlášť pak ufňukaná Helena a bezohledný Demetrius, nejsou nijak zvlášť sympatické postavy; jako postavičky z komiksu ale vycházejí mnohem líp. Ostatně, co jiného je jejich pobíhání po lese v různých kombinacích, než honička jako z kreslené grotesky? Tady je třeba obzvlášť vyzdvihnout výkon obou dam – Hany Vagnerové jako Hermie a Zuzany Stavné jako Heleny: vytvořit a po celou dobu důsledně udržet karikovanou podobu v zásadě romantické role není jistě nic snadného. Pánové jim většinou jen přihrávají.
Třetí rovina, řemeslníci připravující se na vystoupení před vévodou, což často bývá vděčná půda pro velká extempore komika v roli Klubka, je v hradní inscenaci zredukována na nezbytné minimum. Jsem přesvědčená, že kdyby režiséři nepotřebovali do Titaniiny náruče vrhnout proměněného osla-Klubka, vynechali by řemeslníky úplně. Jejich počet redukovali z obvyklých šesti na tři, a to ještě jednoho z nich, Františka Píšťalu v podání Václava Kopty, odklidili za klávesy. (To je, podle mého názoru, nevyužitá šance, protože Kopta není jen muzikant, ale i komediant od pánaboha, jak ostatně dokazuje i v jediné scéně v závěru, kde dostane příležitost hrát). V tajemném elfím lese tohle osekání řemeslnické scény nevadí, ale režiséři si tím zadělali na jiný problém – představení řemeslníků před vévodou najednou působí jako přílepek, což se – nepříliš úspěšně – řeší využitím novomanželského páru z počátku inscenace jako živých rekvizit.
Celkem vzato je hradní Sen slušně a s nápadem udělaná podívaná. Do kvalit legendárního Leara má sice daleko a patrně nebude ani tak populární jako letos už pátou sezonu hrané Paničky windsorské, ale v rámci „shakespearovek“ patří podle mého názoru k těm povedenějším. Mimochodem, ta věta o lvu – patrně nejznámější věta celé hry, užívaná jako pochvala i mimo divadelní kontext – v hradní inscenaci vůbec nezazněla. Ale mohla by. Dobře jste řvali, lvové.
William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Letní Shakespearovské slavnosti, Pražský hrad. Režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Linda Boráros, hudba Petr Kaláb, choreografie Jan Kodet. Hrají: Theseus/Oberon - David Prachař, Hippolyta/Titanie - Vanda Hybnerová, Egeus/Puk - Csongor Kassai, Hermie - Hana Vagnerová, Helena - Zuzana Stavná, Lysandr - Martin Písařík, Demetrius - Lukáš Příkazký, řemeslníci - Josef Polášek, Marek Daniel, Václav Kopta. Psáno z reprízy 3. července 2013
