Dějiny od války po současnost v kostce, tak by se dala shrnout divadelní hra Audience u královny. Britská královna Alžběta II. v ní přijímá každý týden své ministerské předsedy, aby ji informovali o vývoji politické situace – což je na první pohled téma, které nemůže publiku mimo Británii nic říct. Až na ta nejslavnější jména (jako je třeba Margaret Thatcherová) český divák patrně britské premiéry znát nebude. Ale ono na tom překvapivě tak moc nezáleží, a největší zásluhu o to nemá autor.
Originální verze hry Petera Morgana se jmenuje jen Audience, název ale bylo potřeba změnit, aby se nepletl s hrou Václava Havla. A je to dobře: bez téhle královny by totiž Audience nebyla tím, čím je. Iva Janžurová si svou Alžbětu II. zjevně velice pečlivě prostudovala – její gesta, výrazy, dokonce i chůzi. Hodně jí také pomáhají typově přesné kostýmy Kataríny Hollé. Ale pocity, postoje a sympatie už dodává ona sama. Obdivuhodné je i to, jak pouhým držením těla dokáže naznačit Alžbětin momentální věk i rozpoložení. Zkrátka bez téhle královny by defilé ministerských předsedů zůstalo jen zábavným politickým kabaretem, a na ten si stačí zapnout zprávy.
Skvěle jí ovšem sekundují i další: Václav Postránecký jako konzervativní a trochu zapšklý stařík Winston Churchill, kterého mladá královna nejen prokoukne, ale i získá na svou stranu. David Matásek jako neurotický, přepracovaný Gordon Brown, téměř hysterický z přezíravého postoje amerického prezidenta Obamy a z porážky, která mu hrozí ve vlastní straně. Igor Bareš jako plebejský, bodrý Harold Wilson, který vesele a bezohledně porušuje dosavadní škrobené palácové konvence a který si snad právě proto vytvoří s královnou výjimečný, přátelský vztah. Obzvlášť se to projeví na začátku druhého poloviny hry, kdy se děj z Buckinghamského paláce na čas přesune na skotský zámek Balmoral. Královna Alžběta, snášející rozmary skotského počasí i různé místní zvyky „s klidem Angličana“, tu zastupuje britskou tradici, kdežto Wilson, bez servítků jako vždycky, reprezentuje modernější, pragmatickou Británii, která místo tradic klade důraz na praktičnost. To všechno během rozhovoru (většinou) o počasí.
A pak je tu samozřejmě Taťjana Medvecká jako Margaret Thatcherová – snad nejnapjatější ze všech setkání. Že se královna a Železná lady neměly příliš v lásce, je veřejným tajemstvím, rozhodně se ale respektovaly: Thatcherová si královny například vždy vážila za to, jak dobře se vyznala v politické situaci a jak dobře byla na jakékoli jednání připravená. A scéna těchto dvou dam (mimochodem, maskéři se vyznamenali – když královna a její premiérka stojí na konci svého výstupu společně u krbu, chybí tomu už jen blesky fotoaparátů) patří spolu se „skotským“ výstupem jednoznačně k vrcholům hry.
Pro mě osobně měla hra svůj půvab i proto, že původním povoláním jsem novinářka a tak vím o událostech, o kterých je ve hře řeč, trochu víc. Navíc s dvěma premiéry, kteří se ve hře objeví, jsem se díky tomu setkala osobně (s Margaret Thatcherovou a Johnem Majorem). Žádné zvláštní znalosti ale nutné nejsou; řeč je sice většinou o politice, ale i premiéři procházející Buckinghamským palácem jsou jen lidé se svými potížemi, náklonnostmi, zvyky a občas i neurózami (i když je samozřejmě otázkou, kolik z toho jsou historická fakta a kolik ústupky divadelnosti jednotlivých scén – nebo sympatiím a antipatiím samotného autora). A i kdyby toho nebylo, královna Alžběta II. tak, jak ji vykreslil Peter Morgan a zahrála Iva Janžurová, by stačila nudné politice dodat lidský rozměr. Možná by se v ní dala dokonce hledat odpověď na otázku, proč Británie dosud není republikou, i přes časté a opakované veřejné spory o účelnosti instituce monarchie (i ty se na jevišti promítnou). Paradoxně tak nejpevnějším strážcem konzervativních tradic je královnin škrobený, povýšený, dokonalý (a příznačně nestárnoucí) komorník v podání Jana Hartla.
Na závěr musím ještě – já, divák – poděkovat režisérce Alici Nellis za to, že se rozumně nepokoušela o žádné módní „výklady“ a „ozvláštňování“ hry a dala prostor hercům. Vypadá to jako samozřejmost, jenže v poslední době (zvlášť v Národním) bohužel není, a tak zjištění, že si režisér skutečně přečetl text a shledal ho dostatečným, působí úlevně osvěžujícím dojmem. A mohu-li soudit z toho, jak se představení jeví, jsou jí za to vděční nejen diváci, ale i herci sami.
Na Audienci u královny doporučuji nechodit jako na divadelní hru. Spíš jděte na koncert: na koncert paní Ivy Janžurové, doprovázené orchestrem vynikajících hráčů.
Peter Morgan: Audience u královny. Překlad: Zuzana Josková, režie: Alice Nellis, scéna: Matěj Cibulka, kostýmy: Katarína Hollá. Hrají: Královna Alžběta II.: Iva Janžurová, mladá Alžběta: Anna Čtvrtníčková/veronika Divišová, komorník: Jan Hartl, John Major: Igor Orozovič, Winston Churchill: Václav Postránecký, Harold Wilson: Igor Bareš, Gordon Brown: David Matásek, Anthony Eden: František Němec, Margaret Thatcherová: Taťjana Medvecká, David Cameron: Martin Pechlát, James Callaghan: Milan Stehlík, Bobo MacDonaldová: Miluše Šplechtová. Premiéra ve Stavovském divadle Praha 19. března 2015, psáno z reprízy 29. března 2015
