Příběh o mladém člověku, který to dopracoval až do Opavské léčebny..................................................................................................................................
Byl 19. prosinec roku 2008 a mladík opouštěl domov naplněný smutkem. Jel do školy, aby splnil poslední povinnosti zápočtového týdne. V domě jeho rodiny tehdy umírala maminka na rakovinu. Mladík sedl do autobusu a netušil, jaký osud ho v příštích hodinách čeká, myslel jen na maminku. Necítil se zrovna nejlépe jak po stránce psychické, tak fyzické. Šedá obloha nad pochmurnou krajinou pozdního podzimu jen dokreslovala příchod nešťastných hodin, dnů, týdnů a měsíců, které měly v životě mladíka nastanou.
Mladík splnil své povinnosti pro přípravu na poprázdninové zkouškové období a odcházel ze školy. V tu dobu se mu udělalo velice nevolno, ale domů nespěchal. Měl schůzku s přítelkyní Janou v centru. Nasedl na tramvaj a jel za svým cílem.
„Vypadáš nějak divně, jsi v pořádku?“: zeptala se Jana
„No nevím, není mi nejlíp.“
.
.
.
.
.
„Měl bys raději jet do nemocnice“ : zkonstatovala Jana
Nerad jsem se vracel zpět tramvají do nemocnice, která stála hned vedle školy. Měl původně v úmyslu se vrátit domů za umírající maminkou, ale nechal si říct a udělal dobře. Lékař na příjmu po vyšetření mladíka, zkonstatoval vnitřní krvácení do trávicího traktu a nařídil hospitalizaci.
21. prosinec 2008 (Ostrava)
Mladík leží na nemocničním lůžku a táta mu oznámí tragickou zprávu o úmrtí maminky, ale syn po prožitých měsících trávených péčí o maminku až ani nemá sílu k pláči. 24. prosince je propuštěn do domácího léčení, ale z nadcházejících svátků mu mnoho vzpomínek nezbude.
26. prosinec 2008 (Zubří, Valašské Meziříčí)
Dlouhá horká sprcha. Mladík nasedá do auta táty. Táta ho veze ke strýci. Po jeho odjezdu během několik hodin…..už necítí nic.
Možná to souviselo s nedoléčeným krvácením, možná s podvýživou, možná se změnami teplot určitě z psychického vyčerpání….
Epileptický záchvat, strýc volá záchranku. Než přijede sanita, záchvat pomine. Po příjezdu záchranky, další epileptický záchvat. Po mnoha měsících zjišťuje mladík, že mu v šatníku chybí jeden svetr. „Záchranář ho musel rozstřihnou, byl jsi v něm zamotaný“: dozvídám se od táty.
31. prosinec 2008 (Ostrava)
Ohňostroje a veselí všude. Mladíkovi je ale vše jedno nekomunikuje, nepoznává tátu, ani svou přítelkyni. Není v komatu, ale nevnímá. Mozek potřebuje odpočinek. Toho dne mu neurologové provedou důležité vyšetření, jehož výsledky jednou spícího mladíka potěší. EEG neprokázalo epileptická ložiska.
21.1.2009 (Ostrava)
„My ho už tady nemůžeme nechat, utíká nám z oddělení, převlíká postele, všechny podezřívá ze spiknutí na něj.“ Vysvětluje lékař tátovi. Táta nechce slyšet o převozu syna do OP. Syn je naložen do sanity. Kam jede netuší.
24.1.2009 (Nový Jičín)
„Nevíme si rady. Váš syn slovně napadá pacienty a utíká z oddělení. My jsme otevřené oddělení.“ Oznamuje lékař. Doporučuje otci hospitalizaci syna do OP.
„Dělejte co uznáte za vhodné“: odpovídá táta
.
.
.
„Kam zas pojedu“?: ptá se mladík
„Někde kde to pro tebe bude vhodnější“: odpovídá táta
Ukazuje obrázky rehabilitačního střediska v Hrabyňi na nástěnce neurologického oddělení.
Ten večer mladík nasedá do sanitky. Není to běžná sanitka pro převoz pacientů, je to vůz záchranné služby komfortně vybavený. Mladík sní o lepší zítřcích…velký omyl.
Mladík leží na pohodlném lehátku, připoutaný bezpečnostním pásem. Sanita řeže rychlostí kolem 130 km/h se zapnutými majáky. Mladíkovi se to zdá podezřelé. Kam ten spěch?
Sanitka snižuje rychlost, sjíždí z hlavní silnice. Venku svítí hodně světel. Velké město. To asi nebude Hrabyň.
„Kam vlastně jedeme“ zeptám se
„Do Opavské léčebny“zní odpověď
Zrada. Mladík prožívá 32 dnů v Opavě s podezřením, že ho otec podvedl.
Na dobrý konec se můžete zeptat mě v diskuzi.
