Pacient v Belgii začíná být ohroženým druhem

Před chvílí zveřejnila média případ belgického lékaře, který odmítl ošetřit starší ženu s poukazem na její původ - byla Židovka. V Belgii je současně schválena euthanasie u dětí. 

Etické normy chování lékaře jsou staré více jak 2500 let. I když Hippokratova přísaha doznala jistých modifikací v minulém století, její duch je trvalý a neměnný. I další etické normy - zejména přísaha Asafova a modlitba Maimonidova - hovoří o tom, že lékař je povinen poskytovat nemocným pomoc, nepodat smrtícího jedu atd. 

V žádné z  těchto přísah není nikdy a nikde zmiňováno, že pomoc lze odmítout na podkladě náboženských či rasových důvodů či jen z prostého rozmaru lékaře. Je známo, že i ve válečných konfliktech minulého století byla zdravotnická pomoc u civilizovaných armád poskytována i vojákům protivníka. /nešlo jen o chladný kalkul, že se druhá strana bude chovat stejně, ale jen o samotný fakt, že prostě zraněný by měl být ošetřen/. Lékař při promoci na své alma mater slibuje, že bude léčit dle svých nejlepších znalostí a schopností, že si své znalosti bude rozšiřovat celý svůj profesní život. Nijak se nevyslovuje o jakékoli selektivní péči.

Nyní v období protižidovského třeštění se však staleté normy začínají porušovat a to nikoliv v nějaké zaostalé zemi uprostřed rovníku, ale ve vyspělé zemi v Evropské unii. V zemi, kde je schválena a praktikována euthanasie u dospělých a kde byla nedávno povolena i u dětí se nyní začíná rozlišovat, komu bude ošetření poskytnuto a komu ne. 

Nelze si představit větší paradox. Na jedné straně umožňují belgičtí lékaři usmrcení nemocného dítěte v podstatě na jeho přání a na straně druhé odmítají ošetření nemocného dle jeho rasy. Lékař nebude řešit možnosti léčby či ošetření, ale nejprve bude zjišťovat, zda-li pacient nepatří k neoblíbené komunitě či k rase, kterou on sám považuje za méněcennou. U nemocných dětí bude ve vzduchu otázka, jestli má smysl pokračovat v léčbě, nebo ji ukončit v situaci, kdy si to nemocný či jeho rodina přeje. 

Chce se mi věřit, že šlo v případě odmítnutí ošetření staré ženy o zcela ojedinělý exces v momentálním emocionálním selhání. V opačném případě je to - aspoň pro mne - signál, že setrvání v jedné unii se zemí, kde by se podobná praxe uváděla v život, je naprosto neprůchozí. V naší republice je naštěstí postoj v obou těchto otázkách mezi lékaři naprosto konsistentní a jednoznačný. Lékaři odmítají euthanasii v jakékoli podobě a ošetří každého - Žida, Araba, protestanta či černocha bez jakýchkoliv obstrukcí.