Já vždy u Vás obdivoval zejména případy, kdy jste před svým a Vámi kolosálně meidaliSovaným slavnostním odchodem z tohoto prostředí, zde v minulosti zcela nezištně a hluboce odborně velice často poskytoval diagnostiku mnohým zdejším čtenářům kteří, zejména s Vámi nesouznícími názory vstoupili do diskusí pod Vašimi bláboly.

To svědčilo o skutečně vysoké emocialit se kterou jste zde nezištně poskytoval a projevoval. A tací odborníci jakým jste Vy si zasluhují opravdu hlubokého obdivu a ocenění.

Z toho dojetí s jakým jsem se slzou dojetí v oku psal výše uvedený příspěvek mně vypadlo jedno z písmenek v jednom ze zde uvedených slůvek a jedno kraťoučké slovíčko v předposlední uvedené větě mého obdivného příspěvku. A proto si dovolím tuto první větu posledního odstavce uvést ve formě v jaké měla být správně uvedena, aby nemohlo dojít k nějakému omylu, či nedorozumění :

"To svědčilo o skutečně vysoké emocialitě kterou jste zde nezištně poskytoval a projevoval se."

Kdysi byly výbornými sestrami jeptišky, jejich víra, že Bůh ví co dělá, jim pomáhala v tom co popisujete.

V hospici mne překvapilo, jakou má personál "dobrou náladu" a šíří ji kolem sebe. Člověk by předpokládal pochmurné prostředí. Známá dělala psycholožku na dětské onkologii pro pacienty i rodiče, což z podstaty vyžaduje jistou míru empatie. V obou případech víra měla svou roli.

Téma složité a komplikované. Jako člověk...

Díky! I já jsem skončil na antidepresivech! Dlouhá léta jsem nemohl mít ani týden dovolené!

A to ses Bohumíre ještě k tomu všemu pracovnímu vytížení věnoval navíc i své politické aktivitě a ještě i agitkám, kterés pravidelně vedl v oné vaší venkovské restauračce.

To se pak nelze divit, že to muselo dopadnout, jak to nakonec i dopadlo.

Domnívám se, že je nutná zlatá střední cesta. Lékař by měl být samozřejmě především výborný a spolehlivý ve své specializaci, ale pokud zároveň nedisponuje elementárním lidským přístupem, jako tomu je u uvedeného, byť vynikajícího chirurga, nemůže být o celkové kvalitní lékařské péči řeč.

Na pacienta totiž výrazně působí i lékařovo chování vůči němu, a necítí-li od něj žádnou lidskou odezvu, může to nepříznivě ovlivnit celý průběh jeho léčby. Stav psychiky výrazně ovlivňuje zdraví člověka. A u nemocného to platí dvojnásob.

P.S. Nejinak je tomu i v jiných profesích, obzvláště těch, kde se pracuje s lidmi - žák/učitel; klient/psychoterapeut; atd.

Pane Šimku,

můžete být konkrétní a uvést, s čím nesouhlasíte v mém příspěvku? Nebo jen tupě mínusujete podle jména, nehledě na obsah?

Myslím, že nejde o pojem soucit, ale o profesní povinnosti lékaře - odborné schopnosti dle současných vědec. poznatků, základ práva (např. znát i práva pacientů) a etiky (něco trochu nad zákon, přidaná hodnota). Tak se chápe povolání lékaře standardně v západ. zemích. U nás někteří lékaři hřeší na nedostatečné zákonné "ošetření" jejich profese či i na absenci kontroly (nejen od lékař. komory, v zahraničí existují nezávislé orgány pro dohled nad lékař. povoláním, které mohou trestat, např. vyžadovat doškolení). Měl byste vidět např. rakouský zákon o lékařích, na ně dohlíží disciplinární komise se zástupci lékař. komory, ale předsedou komise je soudce z povolání. Pacienti se mohou odvolat k nezávislé zemské komisi, předsedou je opět soudce, mají tu o svého zástupce - nezávislého právníka. Tato komise by např. přezkoumala, proč je spor ohledně dodržování léčebného režimu (někdy se přijde na to, že pacientovi např. nedělají dobře předepsané léky, ale lékař to nevnímal). Ti nejlepší lékaři vnímají pacienta jak přes jeho tělo, tak i psychiku, ale umí ještě víc, např. pomoci radou s problémy v rodině, na pracovišti apod. Takové "rodinné" lékaře jsem měla tu čest poznat, mj. jsem se přátelila s prof. J. Švejcarem, naším slavným pediatrem, ale poznala jsem mimořádné lékaře i na "zapadlém" venkově - neměli nikdy žádné zvláštní ocenění, ale lidi je milovali, uměli pomáhat, i když jim ne každý pacient byl sympatický. Lékař má pomáhat, nikoli soudit, od toho jsou právníci (např. zdravotní pojišťovny).

Atˇ lékař, či pacient, jsou vždy,,jenom" lidé. Těžko bez emocí. Vč. možné vzájemné sympatie, či naopak antipatie kteréhokoli z nich, a z jakéhokoli důvodu.

No já nevím, pane doktore, ale ten článek jste publikoval i zde.

Tento blog je o diskuz. reakcích na autorem dané téma s tím, že autora mnozí jaksi nepochopili Jinak, jistě by bylo možno autorovi i oponovat, vždy to však může být navýsost individuální. Nejednou pak i na základě vlastních zkušeností ze strany pacienta. Zažil jsem lékaře asiata, chirurga mnohdy bez jakékoli empatie. Nikoli však bez emocí. Tedy jeho. Byl až typický svým ,,necukala- nebolela", a následně až jeho vztekem, když mu pacient zkolaboval