Znám jednu krásnou zemi, kde lid zlenivěl. A namísto toho, aby pracoval, staral se každý člověk o svoji rodinu, děti, pečoval o svoje zdraví tak, aby se jim dobře dařilo,
raději se lidé této země přestěhovali z vnitrozemí ke státním hranicím.
Hlupák si řekne: Proč se stěhují, když ve vnitrozemí mají vše u nosu, a většina z nich nemusí vůbec pracovat? Nemusí chodit do práce, lásku si vyznávají přes monitory svých telepatických počítačů, děti si objednají dle zvolených parametrů v eshopu u nebiofirmy a teleportem jim jsou do týdne doručeny včetně robotických pečovatelů. Oblečených v neprodyšných nebio oblecích. Jedinými jejich starostmi jsou vzdát se svých vlastních názorů, niterných potřeb, stravovat se formou přidělených granulí, plně respektovat vládní nařízení.
Chytrák také nerozumí a ptá se: Proč to udělali? Přestěhovali se k hranicím Zemí krále Miroslava, které obklopují celou tuto krásnou zemí, kde se vláda začala obávat bio korporátů, hamižně myslet jen na sebe a lid se začal bát vlády.
V Zemích krále Miroslava se nepřestalo zpívat, lidé se nepřestali objímat, nepřestali se k sobě chovat ohleduplně, nepřestali pracovat na svých políčcích, nepřestali chránit svoje děti, nepřestali přijímat život s jeho začátkem i koncem, nepodlehli strachu, který tak krutě oslabuje. Každá ze zemí krále Miroslava má svoji nezávislou vládu na ostatních kantonských zemích, nedělá si vzor ani ze Západu ani z Východu, ale jde si svojí cestou nezávislosti, práce, lásky, radosti, zmaru i jako Fénix, cestou nezávistných vztahů.
Pravda a láska vítězí! Ale někdy jim samotným to trvá dlouho…
Dvě věty jsou odpovědí, ale jen když jsou obě.
