telegram pro rodinu, z koncentračního tábora politických vězňů bývalého Československa. Nepíše se rok 1951 ani 1961, tehda se psaly.
Procházela městem z exkluzivní nablýskané lázeňské části do exkluzivně historicky bohaté převážně s opadanou omítkou, zaslepenými okny, zchátralými budovami, které zabíraly snad polovinu plochy města v údolí. Působilo to až jako vybydlené sqauty. A přesto uvnitř sebe cítila krásno tam uvnitř, ale i okolo, temné krásno umocněné blížícím se deštěm. Míjela spoustu domů označených jako národní kulturní památka se smutnou nefasádou, neobývané, pusté. Přirovnávala to tajemné pohraniční město k pohřebišti lidské spekulace se skvostnou historií hornického města sahající do středověku. V době své největší slávy a rozmachu nejhustěji osídleného města střední Evropy. Architektonicky srovnávané s Českým Krumlovem. Na svazích však již stála běžná obydlená zástavba.
Hlavní ulice, chodníky kolem byly nedávno modernizované. Město podpořilo majitele renesančních, gotických památek v rekonstrukcích domů, ne všichni projevili zájem, ne na všechny se zřejmě dostalo. Stoupala dlouhou ulicí vzhůru na horní konec města až ke kostelu. Hlavní historické náměstí s architektonicky skvostnou budovou radnice, muzeem a výsostným kostelem. Již na dálku zahlédla Bránu svobody. Ještě než k ní došla, míjela barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice a kašnu s tryskající vodou. Poklekla před Bránou svobody, sklonila hlavu, sklopila oči. V úctě před životem a k odpuštění za zlo páchané lidmi na lidech. Vnitřně cítila a ze svého života věděla, že reliéf muže na soše s rozlomenou mříží je ponížený muž, který se nevzdal v čistotě a bezmoci svého jednání. Ze druhé strany plastiky reliéf ženy, která nesla neúměrnou tíhu nespravedlivého krutého trestu jejího muže, bratra, syna. Strach a starost o něho, o jejich děti, péče o jejich rodiče, o živobytí, žádosti o milost – zamítá se! Cesty na soudní jednání, cesty na návštěvy do věznice - byl převezen, jedete zbytečně! Výslechy, nekončící perzekuce jeho rodiny, rodiny na domnělé svobodě. Ne každá si udržela zdraví a zdravý rozum. Jak může člověk pošlapat člověka, utýrat ho?, napadlo ji. Kde jsi byl, Bože, žes´to dovolil? Odpusť mi na tomto duchovním místě, prosím, že se tak rouhám, napřímo doptávám.
Šestnáct kamenů Křížové cesty ke svobodě. 270 původně půl metru vysokých schodů hrůzy, které museli političtí vězni každý den sestoupat k uranovému dolu a po práci vystoupat. Když k nim došla, byla to již jen replika, prošla je dvakrát. Ze zatažené oblohy se spustil hustý déšť. Přesto se vydala po stezce Jáchymovského pekla. Šedesát let po amnestii. Krásná příroda se zbytky tohoto koncentračního tábora pro politické vězně. V promočených botách sestoupila nazpět do údolí.
Čech Čecha týral, až ho utýral. Pro jeho pracovitost, zručnost, pro vlastní prací a přičeněním nabytý majetek, pro vzdělání, inteligenci, pro schopnost umět se postarat sám o sebe. Ze závisti. Závist!!! V době, kdy lidé příliš bděli? Verdikty soudů zněly: Majetek propadá státu, ztráta čestných práv občanských, peněžitý trest ve výši… Sedlák do uranových dolů, selka vystěhována jen s osobními věcmi na druhý konec republiky na státní statek do nájmu. Ten, kdo byl nejvíce nebezpečný režimu, nechtěl darovat státu vlastní majetek, dostal verdikt nejvyšší - trest smrti. Zato, že nesouhlasil, za svůj postoj a názor. Těžká doba, které bylo až nemožné se postavit.
„To je bída, jak může člověk zradit člověka?“
Historie se opakuje ve spirále.
Volme svobodu pro všechny, nejen pro někoho.
Memento mori pro znalé, memento mori pro nepoučené.
https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1chymov
