Nedávno jsme měli třídní sraz, tentokrát jsem se neúčastnila. Za pár týdnů mě potkal spolužák a lehce na mě přitlačil, proč jsem tam nebyla, že to je škoda. A rozpovídal se, aby mne poinformoval.
Mezi našimi společnýmí bývalými je prý spolužačka, která poslední roky žije cestovně...Tři měsíce v Čechách, tři měsíce u přítele v zámoří, přes dva roky to prý trvá. Vzhledem k našemu věku nemá o co přijít, spíše naopak. A taky nejeden osamělý spolužák, nezapomněl podotknout.
Jsem nesečtělá, od dětství svéhlavá, žiju si v ulitě, jsem si řekla.
Jaké změny člověk v životě prodělá, jakým tempem se ženou události kolem něho a s jeho nejbližšími, takové tempo by měl nasadit, udržet.
Nepochopitelně směšné připadá dítěti, když jeho matka lká na krátkost života.
Když dítě dospěje a stane se rodičem, najednou zjistí, že život letí.
Nepřibrzdíš nic.
Nepřibrzdíš své děti, pokud je máš rád. Jen je budeš chtít držet za ruku a ty poznáš, člověče, že musíš jen čím dál méně. Budou takové, jaký jsi chtěl být ty, ty sám. Nevěříš? Nevěříš.
Když začnou rozpínat křídla, ještě je stihneš políbit, zamávat a už sviští.
„Mamííí, to je krása!“ „Leť opatrně, dítě!“
Ještě několikrát se vrátí, ještě několikrát, jim budeš mávat.
Stáří není jen o tom být starý, stáří je období, kdy by člověk měl dokázat být i sám a odměnou za jeho život by mělo být, že úplně sám nikdy nebude.
A tak si jen přeji, aby se mi čas od času rády za mnou vracely.
Snad v té době již nebudu tak stará, jak si nyní připadám, když začínají odlétat a občas se hned nevracet....
Někdy to tempo nežijeme v souladu s okolím, nejspíše tehdy, když od nás okolí očekává, že budeme jinými, než opravdu jsme.
Již Vidím život růžově…
