Schodiště

Vzala za kliku. Pomalu otevírala staré omšelé dveře bez laku.               .                     .                              .       .   Sunula  nohu vpřed, aby učinila krok přes práh.                                     .                                                   .

Druhý, třetí.

Vrznutí dveří, které nechtěla za sebou zavřít. Dnes již pro cestu úniku.

Oprýskaná omítka uvnitř ji zastavila. Byl podvečer. Měla dlouhý černý plášť.

Vzhlédla vzhůru po schodišti k otevřeným dveřím.

Bylo tam světlo, to poslední paprsky slunce byly odháněny měsícem v úplňku.

*

Čekal na terase, odkud se linula  táhlá píseň.

Nadzvedla dlouhou černou sukni a houpavě stoupala po schodech.

Patnáct černých schodů, patnáct kroků ke smluvené nevěře, osmkrát nadzdvihne sukni pravá, sedmkrát levá. Kolikrát ji nadzdvihne on?

„Již jsem se bál, že přijde opravdová jeptiška.“

Podal jí s temným výrazem v očích sklenici právě nalitého šampaňského.

Cink, cink. Polibek, šampaňské, delší polibek, druhé šampaňské, nekončící polibek.

Sympatický muž, majitel restituovaného zámečku. Měl štěstí, že se o zámeček starala obec. V přízemí knihovna, v prvním poschodí nájemní byty, v podkroví rádoby obecní archív, spíše skladiště čehokoli. Teď ho měli vyklidit a navrátit původnímu majiteli. Pan majitel byl přístupný vyjednávání. A to tak přístupný, že tajemnici pozval dnes na osobní jednání. Pouze ji.

„Na terase se prý pořádávaly večírky, tak jsem se pokusil o historickou rekonstrukci. Máte historický kostým, potěšila jste mě. Vidím, že jsme na stejné vlně.“

Stála proti němu a vyzařovala z ní touha být dnes večer na správném místě.

Elegantní starobylou tenkou vycházkovou hůlkou jí vyhrnul sukni a s úšklebkem se zahleděl na její tělo bez prádla.

Pustil hůlku, která zařinčela o dlažbu terasy.

Chladná kovová. Stála proti němu, s dychtivým pousmáním se lehce rozkročila. Líbilo se jí to. Sledoval každý její  záchvěv.

„My si budeme vykat?“, povytáhla jemně obočí, trochu se jí podlamovala kolena, natočila se k němu s vyzývavým pohledem a nastavila prázdný pohár.

„Chtěl jsem vám nabídnout spolupráci. Tedy obecnímu úřadu.  Jak víte, zajímám se o historii, kterou vyučuji a chtěl bych zde vybudovat regionální historický ústav. Líbí se mi ženy bez spodního prádla a těší mě vaše vstřícnost.“

Zajiskřilo mu v očích. Opět ten jeho temný pohled až, až do nejhloubějších útrob jejího těla a přitom byla jeho řeč klidná, vyrovnaná. Jako by ho již v sobě cítila. Přeskočil z obecního úřadu rovnou do ní.

Poslední věta se jí dotkla. Ani jí neodpověděl. Jakoby ji držel ve svém magnetickém poli a vše rozhodoval.

Uchopil ji za ruku a ona si přála, aby už mlčel a přestal ji sunout, kam ona nechtěla. Chtěla…

Swing, pánský vokál, jako by těch mužů tam bylo najednou více než jeden.

Často o tom snila.

Měl rychlé jisté ruce, cítila je po celém těle. Chvilkové objetí a ani nesvlékl šaty, její, jeho.

Bral jen to podstatné, co chtěl a ona se mu nabízela. Opřená o zeď jeho předků. Zády, dlaněmi.

„Chci, abychom si vykali, doufám, že budeme dobrými pracovními partnery. A oba máme závazky, rodinné. To jsme si dnes přece vysvětlili. Moje žena by na rande, pokud bych to tak mohl nazvat, nikdy nepřišla bez spodního prádla. A vy jste mě pochopila. Jste velmi příjemná žena. Musíme v tom mít jasno. Co vy na to?“

Sukně se jí sesunula dolů, halenku zapnula, poopravila si vlasy.

Opět usrkla ze sklenky.

Byla s ním spokojená. Vlastně se jí  jeho velení líbilo.

Jeho vstupy a výstupy. Potemnělá zeď jeho předků pod hvězdami.

V manželství jí to chybělo, v posteli byla vytrvalá, chtěla stále něco hledat, nebyla však odezva. A dnes to našla.

„Vykání bude lepší, lidé jsou zde velice zvídaví. Ale asi již v tomto nemůžeme pokračovat. Neumím se přetvařovat.“

„Ale pak nebudete mít to, po čem toužíte. Musím přiznat, že i já. Jen na svém životě nebudu nic měnit. Měli bychom, co nám chybí, nemyslíte?“, tvářil se překvapeně, že ho tak rychle odmítá.

Nechala si nalít ještě jednu skleničku. Rychle ji do sebe obrátila. Byla opilá.  Dlouze ho políbila. Zachovala se jako on. Do tohoto okamžiku netušila, že je v ní to samé. Sečíst, odečíst, přijmout a odejít. Byla z toho vykolejená, ale chtěla to opakovat.

„Kvůli vašim plánům se stavte zítra za starostou. Řeknu mu o tom. Bylo to s vámi krásné.“ Usmála se  a pomalu scházela po schodech do přízemí, ven. Dveře za sebou nezavřela, připadalo jí to ještě více vzrušující. Třeba za ní půjde.

Nešel, několikrát poté si ji přivolal a ona po několik let stále dveře nezavírala.

*

Je to již tak dávno. Přes dvacet let. Dům je dva roky prázdný. A málokdo ví, že jí zámeček odkázal. Ďáblíček Jeptišce.

/P.S.: Pod vlivem jistého oprýskaného schodiště jsem bloudila po zámku a hledala příběh, ve všem lze nalézt příběh/