Prosincové střípky (původně myšleno, že vločky)

Teplé počasí konce letošního roku mi zbrzdilo vánoční procítění tohoto období. Venku rozkvetla některá pro zimu netypická kvítka (sedmikrásky, fialky...).............................................................................

V rodině jsme se dohodli, že vánoční sešlost letos bude u mne, již třiadvacátého, v mém malém bytě, kam se dle mojí povahy vejde v pohodě i padesát hostů, pokud projeví vůli se sejít. Šla jsem tedy zakoupit delší stůl a již v polovině listopadu upekla perníčky z radosti, že všichni přijdou ke mně. Jsou lidé, kterým se jeví dvoupodlažní dům pro stejnou sešlost jako málo prostorný, když mají přijmout pod střechu někoho, koho by si sami nevybrali, ač to není politik či nájemní  vrah, ale někdo blízký jejich přízni. I talíř navíc se nám na stůl vešel, pro počestného pocestného, kdyby náhodou...

V posledním měsíci roku jsem vodila mého pejska na veterinu. Bylo potřeba docházet na injekce. Při jedné takové návštěvě, jsem našla u kliniky ležet na několikrát složenou papírovou bankovku. Nebylo to přespříliš peněz, a tak jsem se rozhlížela, a pak vyčkávala, zda se někdo nepřihlásí, že mu vypadla z kapsy. Pokud by měli uvnitř sbírku na psí útulek, tak ji tam vhodím... neměli. Došli jsme domů a já stále přemýšlela, co s bankovkou, která není vysoké sumy, ale nepatří mi. Připevnila jsem ji magnetkou na lednici a nechala ji čekat. O vánočním setkání bankovka budila pozornost, a tak jsem sdělovala - nepatří mi, nedokážu ji sama utratit, půjde na charitu...

Co se mi zdálo jako sen z minulého režimu, byla moje návštěva pošty. Necelou půl hodinu před zavírací dobou jsem odesílala pracovní dopisy, když tu jsem od vedlejší přepážky zaslechla rozhovor zákazníka, který chtěl odeslat sto šedesát dopisů obyčejnou poštou, zřejmě P.F. Bylo pět dnů do Štědrého dne. Pracovnice pošty se ho vyptávala, co a jak chce odeslat, pokoušela se mu nastínit, že těch dopisů je hodně. On nechápal, v čem je problém. Sděloval, že mu nevadí, když dopisy odejdou až ráno. „Musel byste si přijít až ráno, teď to již nepůjde.“ Zněla odpověď jeho přepážkové pracovnice. Upřeně na ni hleděl a stále nechápal, proč nemohou převzít k odeslání dopisy již dnes a zítra odeslat. Do toho se vložila „moje“ přepážková pracovnice: „Nemáme tolik známek.“ Stále nechápal: „ No a strojkem to nemůžete orazit?“ „Nemáme takový strojek, je to hodně práce, nemůžete v tuto dobu očekávat, že takové množství odešlete. Za dvacet minut nám končí pracovní doba.“ Odvětila ta „moje“ a ještě dodala: „Přijďte si zítra, dnes to není možné.“  Ta „jeho“ mu doporučila: „U nás to nestihnete, zajeďte si do Glóbusu, tam mají do půl osmé.“ Pán nevěřícně a unaveně sbalil svoji krabici se sto šedesáti novoročenkami a v rámci pozdní hodiny spěchal kamsi ke svému autu, aby stihl poštu vzdálenou v tuto dobu cca 20minut jízdy. Bylo mi ho líto, též jsem nevěřícně zírala a propočítávala, že kšeft za více jak 2,5 tis. korun českých Česká pošta není v silách a chuti převzít. Jaké štěstí mám já, která zde odesílá dopisy doporučené jen v počtu do 5 kusů. U „mojí“ přepážky jsem se rozloučila a opožděně spěchala za oním pánem, abych mu poradila, že má snad zkusit na internetu vyhledat jinou společnost, která mu zajistí odeslání jeho zásilek a třeba zítra a přímo z jeho kanceláře. Pána jsem nestihla, byl rychlý. Snad se mu podařilo ještě ten den odeslat tento horký brambor a byl na druhé poště dříve než dvacet minut před uzavírkou. Kdy zákazníků je velmi poskrovnu, téměř žádní a zaměstnanců více než zákazníků. V předvánoční době, kdy jsou všichni unavení, jsem odmítala chápat, že zaměstnanci této hlavní pošty ve městě nemohou přistupovat ke svojí práci jako ke službě, ač službou jsou. Ano, je to moloch a jaký pán, takový kmán.

Ač Vánoce byly na blátě, mojí radostí a potěchou mi bylo, když kolem projel kouzelný Vánoční...trolejbus...:)

P.S.: Foto - autorka...a se omlouvá za kvalitu zachyceného vánočního objektu :), prchavých to momentů pocitu štěstí.