Konečně nastalo letní horko. Opojná atmosféra, která člověkem prostoupí, ať chce nebo ne. Ranní vycházka kolem páté, když je již teplý vzduch a je lákavé jen v lehkém oblečení si vyjít kamkoli.
Johana
Za ranním sluncem. Modravou oblohou. Možná i za obláčky, blížícím se ještě vzdáleným deštěm či bouří. Přiblížit si slunce.
Jen pro sebe. Mít se rád. Vzduchem, ve stínu lehce chladivém, prostoupeným vůněmi květin, stébel, dřevin, zeleně, hlíny prosáklé padajícími kapky rosy hledat přiblížení.
Je příjemné zamířit k lesu, kolem řeky, potůčku, kolem vodní plochy, která má svoji neopakovatelnou vůni a na chvíli i zaváháte, kde vlastně právě jste. Zda jste se náhodou neocitlili v zemi mnohem jižněji, exotičtěji položené než je naše středoevropská. Mihne se pocit pralesa, dávný zážitek z dovolené u moře, vycházka z horské chaloupky do kopců, vzpomínka. Záleží na tom, co má člověk v sobě uloženo, po čem touží si vybavit.
Jen nitka vzpomínek, podobné množství počitků vytvoří vjem. Vůně, barvy, zvuky za pomocí naší zkušenosti obraz. Takový obraz pak lze i slyšet. Hudbu, zvuky vnímat barevně. Vůni lze namalovat. Jen najít v sobě znalého pozorovatele, který ocení sám sebe a co je schopen smysly dešifrovat.
*
V dobré restauraci na náměstí čekal muž. Vyššího věku, sklenka vína po lehké večeři vyčkávala s ním.
V hodině šesté otevřela vstupní dveře. Vkročila s lehce suverénní nejistotou žena. Středního věku, štíhlé zdánlivě dlouhé nohy prodloužené vyššími podpatky. Ledabyle zapátrala po stolečcích. Muž se postavil a jemně k ní pokynul, úsměv překrytý vzpomínkami se mu usadil na tváři. V jeho výrazu vypozorovala odkrytou realitu. Jakoby vysvlečenou a zároveň pospojovanou. V síť, kruh, který se právě uzavřel a zároveň se nový otevřel.
„ Těší mě, že jsi přišla.“, elegantně poznamenal, obdivně přijal jí podávanou ruku a lehce uklonil hlavu na pozdrav.
„Ahoj, já jsem chtěla přijít.“, nastavila úsměv, přisedla si ke stolku pro dva.
„Co si dáš? “, servírka donesla jídelní lístek. On povídal, vyprávěl. Snad chtěl oddálit okamžik, kdy by chtěla odejít. Samota je někdy zlý pán a je třeba ho umět vykázat, bojovat s ním.
„Měl jsem strach. Z našeho setkání.“ V tváří tvář se viděli poprvé po dlouhém dopisování, nekončících telefonátech. Do okamžiku setkání si však zjistila, že jeho věk je vyšší než původně přiznával.
„Nebylo to vidět.“, usmála se do jeho očí. „Vím více, než jsi mi o sobě říkal. Ten věk...“ Usmála se pomíjivě. Uchopil ji za ruce, schoulila je do jeho a usmívala se.
Když odcházeli, vzal její ruku opět do svých dlaní. Hřály. Jako vlídné slovo upřímného člověka. Jako pohlazení, které jste tolik potřebovali. Ten otisk si v sobě schovala. A pak ještě dlouhou dobu, co se kdy scházeli, ho cítila, i mnohem později.
Personál se s obdivným úsměvem ohlížel za zdánlivě nesourodým párem, který spojovalo mnohem více než touha být s někým. Na chodníku se do něho zavěsila a on radostně pookřál. Nečekal, že Češka s takovým věkovým rozdílem, obyčejnou minulostí, mladistvého vzhledu se k němu bude tak vroucně tisknout. Dvě postavy, drobný postarší muž a mladistvě vyhlížející žena o hlavu ho převyšující pohupující se na podpatcích se ztrácely v šeru náměstí.
Scházeli se tak jednou týdně, každý večer ho však potřebovala slyšet. Ten podmanivý lehce charismatický poněkud hlubší hlas, při kterém usínala. A on rád vyprávěl. Jezdili spolu na výlety a vedle toho žili své životy.
On kdysi emigroval, v zahraničí přišel záhy o ženu, vychovával pak sám syna. Sám vlastně nikdy nebyl. Ale na život je člověk vlastně vždy sám. Byl urputně pracovitý jako spousta těch, co v domovině nenacházeli realizaci sebe sama, svých snů a představ. Stavební průmysl, módní průmysl, architektura, umění. Několik společností, firem, nákladných domů, drahých aut. Když se vrátil po revoluci měl velké plány. Ale neuvědomil si, že sem už nepatří o to více, kolik roků zde nežil. Představy, firmy, vše se sesypalo, jako domeček z karet. Zdraví si udržel díky vlastní vnitřní síle a pokoře. Lidská závist místního národa vykonala jedno ze svých velkolepých děl. Přítelkyně, které peníze zatemnily mozek, byla třešničkou na jedovatém nahořklém dortu. Tam mu zůstal syn a zbytek rodiny. Tady starosti ale i neustálá činorodost. Nemajetný s obrovskými zkušenostmi, které lze prodávat.
Ona to měla jinak dramatické. Aby přežila své omyly, stala se z paní rádoby podnikatelové dělnicí v třísměnném provozu. Navzdory věku pak začala studovat vysokou školu, prostě to nevzdala. Jakoby bojovala s větrnými mlýny, nepříznivým klimatem, s přiblížením se ke skutečnému životu. Když jezdili na výlety, ona brala své auto, byla řidič, on to finančně dolaďoval. Okamžiky, kdy byli spolu, jím byli odměnou za to, že se nevzdali.
„Ty úplně záříš.“, slýchávala od něho. „Je mi s tebou moc hezky. Tak proto.“
Neprožila a věděla, že nikdy již nedožije to, co on měl za sebou. Ještě z ní i tryskala touha po velkých zážitcích. A on to cítil.
*
Ani ranní či podvečerní vyjížďka na kole kamkoli není jiná. Je jen dynamičtější, dobrodružnější a pokud jste žena zkuste vyjet v krátké i když sportovní sukni. Kouzlo povlávající látky pocítíte nejen vy, přečerpáte do sebe nezvyklou energii, stanete se součástí letní scenérie. Na okamžik splynete s přírodou. Projíždějící ženy na kole v sukni si všimne snad každý a možná mu ten okamžik utkví v paměti. Jako detail. Záblesk ženské siluety, co prosvištěla letním ovzduším a dodala jí jiný náboj. Atmosféru, jiné světlo i stín, jinou vůni. Prosvítila všední letní okamžiky. I nadálku jakoby byla cítit její podmanivost právě taková, jakou si člověk, pozorovatel dokáže vytvořit ve své fantazii.
*
Stali se mosty v životě svých rodů a to je spojovalo. Aby se potomkům již lépe žilo, jednodušeji. Obrovské životní prohry, omyly, chyby, ztráty. Její rodina byla postižena totalitním režimem, její matka se s tím nikdy nesmířila. A ona tím byla potažmo zasažena. Tím si vždy vše vysvětlovala a pomáhalo jí jít dál. Nikdy proto nepocítila svůj pomyslný pád ve společenském žebříčku. Měla to prostě jinak.
On chtěl zachránit svět, zemi, kde se narodil a vtisknout jí do podvědomí rovné jednání, pracovitost. Jen si dlouho nechtěl připustit, že u nás to bude trvat ještě generace, než se zvyklosti změní.
Potkali se v pravý okamžik. To co si neřekli, nebylo podstatné. To čím si byli, bylo pro ně velmi důležité. Když došla slova, přestali se scházet, s nádhernou vzpomínkou, kterou vtiskli do svých mostů.
