Pět neviditelných Tibeťanů

Milý deníčku, moje ranní rituály vzaly též za své. Než si páníčkové přibrali své sexy pomůcky - náhubky, byl můj život stereotypní.

V prosinci jsem oslavil již zmíněné kulatiny a od paničky dostal pytlík psích radostí vhodných k mému věku - dobrot.

Den mi vždy začínal tím, že panička vstávala první, zatímco já si polehával na kraji její deky stočený do klubíčka, než jsme šli na vycházku. Zpravidla bývala ještě tma a vycházka byla spíše ve stylu „spěchám, pojď, pojď“. Říkal jsem si, že jestli takto vždy komunikovala s partnery, měli s ní v životě pěkný maratón.

Od té doby se mnohé změnilo. Mohu však informovat pouze sám za sebe. Panička stále vstává první, ale namísto vycházky se mnou, jde cvičit s pěti Tibeťany. Když jsem si chtěl přilehnout na podložku a cvičit s nimi, donesla mi ručník a řekla „tady, sedni a čekej“. Tak jsem si lehnul na ručník, nečekal a cvičil na zádech po svém. Poočku jsem sledoval celou místnost. A žádný Tibeťan! Došel jsem k závěru, že jsou neviditelní, ale jsou na podložce s paničkou, a proto se tam nevejdu. Patrně ilumináti. Prostě zásadní změna i v jejím zažitém stereotypu.

Výhodou nových rán je, že ven vybíháme již za světla a chodíme na dlouhé vycházky. Žádné „šup, šup, spěchám do práce, odpoledne uděláme dlouhou“.  Na počátku těchto změn jsem byl ale vystresovaný.  Panička si naprohlížela spoustu obrázků v tom proměnlivém barevném obraze na psacím stole. Pak si ze sáčku vyndala  a navlékla nové sexy pomůcky - latexové rukavice v barvách jara, prvorepublikové brýle a samozřejmě  náhubek. Nejvíce mne děsilo šustění jarních rukavic kolem mých oušek, když se připoutávala k mému vodítku. To jsem tedy vrčel! A tak začala doba nových kompromisů. Za připoutání, piškotka.

O tom jak probíhají naše vycházky zas´ někdy jindy. Jen chci ještě dodat, že po návratu domů, se panička ode mne odpoutá a vždy odhazuje náhubek (její) do nachystaného sáčku. Vyzuje si dolní tlapky,  vysvlékne a odhodí i rukavice, postříká nachystaným bezpuchem (kupodivu) horní tlapky, kliku, klíčky, vodítko.  Pak řekne „Uff“ a sundá zamlžené brýle, které postříká jakýmsi puchem (kupodivu!).

Mezitím kolem ní lítám a dělám na ni „Haf, haf...“, neboť se náramně bavím.

Jsem však šťastný, že konečně vidím celou její usměvavou tvář a jsem si tak jist, že je to opravdu Ta moje. Ale vzhledem k neviditelnosti pěti východních cizinců, začínám mít obavy o její zdraví.

(Z Deníku mého psa)