Bylo pár dnů před Vánoci. Mladá vyjížděla poslední zákrutu do příkrého kopce nad promrzlou vesnicí. Na Dubinu jezdívala často. Byl odtud nádherný rozhled do kraje. Sedmdesát metrů převýšení na necelých dvou stech metrech je znát.
U posledních břízek těsně před vrcholem zákruta, kterou v zimě kolikrát i nevyjela. Pár domků, povětšinou chalupy a les. Mladí odsud odcházeli, sotva dostudovali. Starouškové tu dožívali na důchodě, a tak mobilní listonoška byla spojením se světem. Dnes vezla balíček pro pana Dobrého. Otevřel ji jako vždy s úsměvem a hned se ptal, co kromě pošty má pro něho pěkného. Úsměvy nešetřila ani ona, a to nikdy.
„A co by to mělo být?“, hulákala, neboť pán hůře slyšel. „Ale mohla bych dnes zpívat třebas´ koledy, že?“, rozchechtala se i únavou. Pan Dobrý zbystřil, rozzářila se mu očička: „A to bys´ pro mne udělala?“ Zarazila se. Muziku měla ráda, chodila do sboru v nedalekém městě a on byl vysloužilý kapelmajstr, hrával na dechy, trubka, lesní roh byly jeho nejbližšími přáteli, kromě těch živých, kterých měl coby muzikant dost a dost. Nahodila úsměv a : „No, mohl byste foukat a já bych zanotovala.“ Řekla to jako vtip. A v ten okamžik už pán nesl skleničky, hrnky čaje na podnose, že si připijí, a lesní roh. Zatímco ona vyplňovala lístek k balíku. „No, počkejte, “ zablekotala překvapeně, „ já řídím. Vy chcete vážně hrát?“
Dědouškovi bylo nedávno osmdesát, trochu se zarazil ve své radosti. Pousmál se: „No, proč ne.“, mrknul na ni, vzal nástroj a už, už ho chystal ke špulícím se rtům. A - začal. Polehounku, pozvolna se rozehrával. Mladá nevěděla rozpaky, co sním. Pana Dobrého měla co by oblíbence z Dubiny, se kterým probírávali jeho muzikantský život. Ale že na ni vytáhne nástroj, nečekala. Začala se potit, stáhla z hlavy zimní čepici, rozepnula bundu. „Tak kterou?“, mrknul na ni, „Tichou noc?“ Pokrčila rameny, pousmála se a začala zvolna prozpěvovat. Postavil se vedle ní, hrál a ona začala koledy. Pohupoval se, jako by spolu nejuchali prvně, občas se k ní naklonil v rytmu a ona k němu. Sundala si bundu a napila se teplého čaje na stole. Byl s rumem. No nazdar, řekla si. Ale jak ji ta atmosféra před Vánoci, venku mráz, tady koledy, vtáhla, nad grogem mávla rukou. Staroušek odložil nástroj a začal s ní prozpěvovat, vzal ji zlehka za ruku a za jejich společného prozpěvování s ní začal pozvolna tančit. Pochichtávala se tomu „No pane Dobrý…“ A říkala si, jak to asi dneska všechno dopadne. „Pane Dobrý, já už budu muset.“, usmála se na rozjařeného starouška. „Ale nemusíš, já jim tam zavolám, že jsou Vánoce.“, mrknul na ni a vzal ji kolem ramen. Byla posedlá muzikou, a tak věkový rozdíl mezi ní a kolegou dechařem vůbec nevnímala. „A dáš mi razítko, když seš ta pošťačka, rošťačka?“ „Dám dědo, dám, “ a vytáhla razítko s nápisem Poštovní doručovatel Dubina 1. Děda se začal rozepínat, až začala mít obavy, co ho to proboha, popadlo. Najednou tu stál do půl těla svlečený v rozepnuté košili. „Sem mi je natiskej, na hruď“, vypnul hrudník a ona tiskla a tiskla a při tom se smála jako pominutá. „A stačí, dědo. Kdyby vás tak viděla nebožka.“ V zrcadle si spokojeně prohlížel razítka, obléknul se. „Jsi hodná, že si starýmu bláznovi udělala radost, dáš mi ještě hubičku? Na tvář?“ Povytáhla obočí a vnučkovsky mu jednu vlípla. Zpátky se dooblékla. „To pekla dcera,“ nesl ji krabičku s cukrovím. „Tak, dědo, “, zahulákala opět, „s vámi je teda veselo. A šťastný a veselý a děkuju.“ Vzala za kliku u dveří, otočila se, mrkla na něho a spiklenecky zahrozila.
Když sjížděla z Dubiny chvíli zastavila, jen tak. Zasněžená krajina se začínala polehounku halit do temnějící se mlhoviny, domky rozsvěcely svá okénka. Jakoby slyšela zvonky. To v nedalekém kostele začali svolávat své ovečky k večerní modlitbě, kraj to pobožný jakoby vypadlý z Ladových obrázků. Ještě před dvěma lety tam sbíhávala i paní Dobrá, než jí choroba a věk položily a staroušek při ní dlouhé noci vysedával, ji vyprovázel.
Pokoj všem lidem dobré vůle, lásku těm, co na ni zapomněli. A nejen o Vánocích
