Doba je taková, jaká je. Máme spoustu omezení a věříme, že časem budou zmírněna, nebo si na ně budeme muset zvyknout. A začínají se objevovat tací, kteří je již nyní nedodržují. A já věřím, že stačí selský rozum.
A pokud nestačí, tak nás celé to dění semele. Mám tím na mysli selský rozum jako „prováděcí směrnice“ k nařízení vlády (co se smí a co se nesmí...). Jak uchopit dodržování pravidel, která vyhlásila a se kterými plně souhlasím. Chcete-li...
Je doba, kdy jsme se všichni dokázali chytit za nos a na něho navléci roušky. Obavy nás spojily.
Když vyjdu z domu na ulici, kde potkávám ostatní lidi, ohlížím se po nich, oni po mně... Má ji, nemá ji... Má ji pod bradou... Pejskaři se zdraví na dálku..., pejskové jim v tom chtějí zabránit, marně. Pejskaři chodí ve dvojicích, ...pejskové se nezapočítávají (jsou bezrouškoví).
Když vidím běžce směřujícího přes park ven z města, cyklistu na stezce, řidiče osobního auta, ve kterém jede sám... Sportujících je mi líto, prodýchávají plíce do roušky a to i když běží lesem zcela osamoceni. Osamocený řidič má zapocené brýle, čelo a když vystoupí, měl by roušku vyměnit, aby byla funkční. https://autobible.euro.cz/rousky-musite-nosit-i-v-aute-tvrdi-ministr-zdravotnictvi-i-kdyz-je-to-spatne/
Když vše začalo, říkala jsem si, že jsme ve válce.
Dnes jsem sedla na kolo a po dvou letech se jela projet. Mapovala jsem si cestu, jak budu jezdit do práce těch patnáct kilometrů. A měla jsem úžasný pocit, že se vracím k něčemu, na co jsem před pár lety byla zvyklá, jet počasí nepočasí.
Prostě nikoho neohrožovat, být vděčný za život, který nám byl dán. Být vděčný za lidi, které můžeme potkávat. Vzájemná úcta...
Ještě ne všichni jsme ve válce. Je nejvyšší čas se na nepřítele důkladně připravovat.
Chyťme se přes roušku za nos a spojme se.
Choďme,
běhejme,
hýbejme se,
zpívejme,
tančeme,
z plna plic dýchejme,
mluvme spolu, pišme si, volejme si přes videohovory...
Buďme disciplinovaní a k sobě navzájem ohleduplní.
Mějme rádi život i s tím, co ho provází....
