Milý brachu, svět se zbláznil

Posledních deset let to u nás fungovalo tak, že když si panička usmyslela, nabalila tašku s ručníkem, dekou, pitím a talířem, na čumáček mi připevnila náhubek, dala si mě na vodítko, jelo se na výlet.

Autobusem, vlakem.  A já cestování miluju! Ty její manýry mně dát náhubek a ona bez, jakoby se nechumelilo, mě zpočátku štvaly. Zdály se mi nespravedlivé. Ale jsem pes, tak rád plním pokyny páníčků.

V posledních dnech jsem  však zmatený: není mi jasné, který páníček dal povel mým páníčkům, aby oni nosili náhubky, a to i jen co vystrčí nos z bytu. Dokonce si po příchodu z venku postřikují svoje tlapky, oblečení, sundají náhubek a půl hodiny v koupelně umývají a natírají tlapky a pak svůj náhubek vyváří v hrnci na plotně. A poté ho ještě nedoschlý přežehlí!!

 Po mně to vůbec nechtějí. A já bych tak rád! Tedy ne ty postřiky, ale náhubky! Ty jejich barevné puntíkaté, kytičkové, proužkované, srdíčkované a vím já jaké ještě, jsou tak sexy.  A několikrát za den je mění. Tak zjišťuji, že jsem skrytý metrosexuál. Jen jim pak nevidím na tlamu, zda se usmívají nebo mračí a na křižovatce vedoucí do parku, k řece stojíme a hledíme a já se divím, že podle výrazu jejich očí nepoznám, kam jít. Často se mi stane, že jdu jinam než oni. A pak na sebe koukáme - já s varováním „tam dnes nechci“ a panička „jdeme k řece“ a popocházím za ní a chci ji přesvědčit, že tam je nebezpečno, ale marně.

Dříve jsem byl zvyklý, že každé ráno panička odcházela a vracela se odpoledne. Nyní pořád stírá, vysává, ometá, zametá, pere, žehlí a to pořád dokola. Mně zatím z této očisty šetří. Nemá čas, bůhvíproč, odejít z bytu.

Pamatuji si ze dříve, že to dělávala maximálně jednou týdně. Dokonce, a to se stalo zatím jen jednou, něco uviděla v tom barevném svítícím obraze na stole, a po návratu z naší vycházky mi nějakým vlhkým smradlavým hadříkem, který vytáhla z plastové krabičky, otřela tlapičky. Fuj! A pak druhým mi utřela můj kožíšek, ach jo...! Dva dny jsem pak nedokázal olizovat vlastní kožíšek ani tlapky natož ty její. Byl to takový puch, jako když si ona utře svoje tlapky, pak mne chce pohladit a já z toho celý den kýchám.  Milý brachu, svět se zbláznil!

Za poslední dny jsme však k sobě tak přilnuli, že přemýšlím o tom, že se naučím vynášet odpadky, aby jí nenapadlo, z popudu nějakého jejich páníčka, se navrátit zpět k těm dlouhým odchodům z bytu.

(Z Deníku mého psa)