Kolik válek člověk za svůj život prožije? Občas si sypu na hlavu popel, abych na chvíli povstala z popela a bylo mne na vteřinku vidět nad hlavami ostatních lidí. Proč ten popel?
No, že jsem se nikdy nezaobírala historií do hloubky, dostudovala až ve… vyšším věku. Pohled do historie ve mne vyvolává možnost nalezení hranic současného dění. Kdo z vás to umí?
Já jen pohledem do historie, která provázela život mých rodičů, dál než na konec 19. století nedohlédnu.
Moje maminka se narodila pár let před velkou hospodářskou krizí, prožila druhou světovou válku, studenou válku, normalizaci, sametovou revoluci. Stejně jako můj tatínek. Nevzpomínám si, že by ve svém životě řešili období epidemie. Dříve nebyly na vše léky, umíralo se na zápal plic, některé dětské nemoci. Za mého dětství, jak si vzpomínám, jako infekční nemoc byla řešena úplavice, bohudík jen ta. Později žloutenka. Namítnete, nebyly mobily. Nebyla internetová síť, která by nás dokázala tak dokonale polapit do svých „spárů“.
Žili jsme si od sametu svobodným životem, každý podle svých schopností. Co víc si přát, jsem si stále říkala. Měla jsem již svůj stereotyp, s občasnými obavami, aby se kolo dějin neotočilo tolik doleva, jak jsem tomu byla zvyklá za mého dětství, s náhubkem, bez pokory k lidskému rozumu. Co se může, co se musí stát, bude mi přáno žít tento pohodlný stereotyp až do konce mých dní? Něco se stane, ale kdy, teď? Za pár let? Stalo se.
Přišla chřipková válka. Ani vlastně nevím, kdo ji s kým začal a kdo v ní je teď. Chřipky jsou prevít, to v každém případě, obzvláště ty nové. V zádech SARS nebo MERS mi dělá velmi těžko, to ano. A pak si ještě zmutují. Nejsem lékařského vzdělání. Tudíž mi zbývá jen selský rozum. Abych svým myšlením dokázala uchopit, co se vlastně stalo a co se nyní děje.
Možná, že vím, co se stalo, je tu nový virus, na který není plně účinný lék. A média nám sdělují, že se tu děje sci-fi, které již v románech bylo dávno popsáno a pokud si myslíme, že ne, tak na to nemáme pádné protiargumenty. A jsou sci-fi, která se přece naplnila. A co teď, babo, raď?
Babo, nevím, co mi poradíš. Představuji si sci-fi, jak lidé žili v jakési raketě s tím, že venku byl zničen nemocný svět. A někdo netrpělivý utekl z rakety a venku zjistil, že za oponou je normální život, ale málo lidí.
Roušky mi nevadí, to je to nejmenší. V mém věku výrazně ušetřím za kosmetiku a navíc jsou i fešné modely. Omezit cestování, ale kdo ho bude omezovat? Co se stane, když nebude na tento virus účinný lék? Jakože na chřipky nebývá. Budeme rok, dva, deset v karanténě? A možná, že vymřeme. Nechci to zlehčovat či zveličovat, ani já nejsem nesmrtelná.
Vrátili jsme se k domácímu vaření, pečení. Naučili jsme se důkladně si umývat ruce, být ohleduplnější ke starším - i když tam máme ještě velké rezervy. Více si povídáme s rodinou, šijeme roušky pro své blízké i pro potřebné, nespěcháme do práce, žijeme z rezervy, na celosvětový dluh. Nechodíme do práce, pracujeme omezeně. Vracíme se k přírodě, fauna vstupuje do liduprázdných měst. Karanténa určitě měla ochranný smysl.
Co se stane, když nás budou media méně informovat o chřipkové válce? Máte jasno?
Co se stane, když vlády zemí začnou především řešit oživení ekonomik a vir nechají epidemiologům, lékařům a vědcům?
