Letos jsem ještě virózu neměla

aneb co vše nám dal, ale především vzal a stále bere. Svět nám klepe po rameni, že roušky zabraly. Nepotřebujeme být světoví, ale žít si po svém a naučit se přežít.  

Každým rokem jsem mívala rýmu, kašel, občasné teploty. A to několikrát do roka. Letošní rok jako bych žila na jiné planetě s jinými lidmi. Netoužím po rýmě, kašli, kýchání, zvýšené teplotě. Napadá mne, že děti by se měly rodit rovnou do roušky. Aby nekřičely, nedej bůh zpívaly! Dobrovolně (?) se s rouškou „všude“ vzdávám svojí imunity do budoucna.

Nikdo mi nevěří, že si myju správně ruce, že používám dezinfekční gel na ruce, dodržuji rozestupy a odstupy, nosím roušku, že nenavštěvuji naši babičku, když je chřipka. Mimochodem -  rozestupy ve frontě u pokladny mi naprosto vyhovují, alespoň se na mě již nikdo mee too netlačí ve frontě a neolizuje mi límec.

Pokud je člověk bezohledný jedinec, bude bezohledný s vládními nařízeními i bez nich.

Vláda nám vzala svobodu jednat zdravým selským rozumem. A dala volnost mladým, dětem. Pubescenti leniví a nechápou, proč by měli začít chodit pravidelně do školy, na učňáky, vždyť stačí mít teplotu a mohou být deset dnů doma na pozorování. Generace mladých se učí být pohodlná, hledat zámínky, proč nepracovat.

Dělníci do fabrik chodí, ale nad návštěvníky restaurací visí Damoklův meč, potažmo nad provozovateli.

Zpěváci nesmí zpívat, herci hrát, diváci dívat. Jen snad ti malíři a sochaři mají štěstí, všeho do času.

Hoteliéři sotva otevřeli, už budou muset (?) zavřít, restaurace to samé.

Sauny, které podporují imunitu, budou (?) též při čtyřce na zavření. Pohyb bez roušky je nezdravý.

Zavřené podniky, lidé bez práce, děti doma u pc, v parku s cigárem (v lepším případě) a petkou vína (v lepším případě). Až dojdou doma peníze, budou děti, budeme my rabovat?

Jdu po chodníku a vyhýbám se lidem, abychom byli alespoň dva metry od sebe. Nepodám ruku, neobejmu, nepolíbím, vyhýbám se setkáním s více přáteli. Láska jen online…?

A koronavirus si dělá, co chce. Jde si svojí cestou, nařízení, nenařízení, čísla rostou. Lidé skřípnutí zákazy se vzpupně brání, dělají naschvály a nepřemýšlí rozumně.

Ne všichni to uneseme, někteří z nás se v lepším případě jen hroutí, jiní si sáhnou časem na život.

Přežijí jen ti nejbohatší? Nejchudší? Jen ti nejsilnější? Nejsvobodnější? Nejohebnější? Nejpružnější? A kteří to jsou, kdo z nás?

Může to omezování pravdy a lásky vůbec někdo přežít? Fyzicky, psychicky. Již teď se rodí mrtvá generace.

Co kdyby vláda namísto zavírání podniků a vydávání zákazů již teď finančně podpořila podniky, aby měly takové vybavení, které by umožňovalo zvýšenou hygienu na pracovištích, v kancelářích, ve fabrikách, v restauracích, v hotelích? Mohlo by to obnášet zvýšenou zaměstnanost security pracovníků, kteří by hlídali dodržování hygienických pravidel, zabudovávání skleněných zástěn, apod.

Proč slibuje peníze zavřeným podnikům, když může nabídnout peníze, které umožní zachování provozu za určitých viditelných pravidel?

Je levnější předcházet následkům, než ošetřovat důsledky… Lékaři tomu říkají prevence.

Svět nám klepe po rameni, že roušky zabraly. Nepotřebujeme být světoví, ale žít si po svém a naučit se přežít, neboť až odejde tento vir, za čas přijde jiný, nic nového...