Jak neztratit lehkost bytí?

Aneb kdy člověk ztrácí více pocit štěstí ve 20 nebo v 50? .                                                                 . .                                                                                          .                                                                 .

O šťastných obdobích, o pocitech štěstí a cestě za ním, k němu, to se to píše. Je spousta způsobů, návodů, cest, životem ověřených.

O to je větší  „výzvou“ zamyslet se nad opačnými pocity. Pocity tíživými. Proč se v nich občas ocitáme. Nad cestou, která nás přivádí do smutku, pocitu neštěstí, bezvýchodnosti, do kruhu a jak z něho.

Ale ve které životní etapě je člověk více nešťastný? Ve dvaceti nebo v padesáti?

Kdy je lidskému tvoru hůře zamlada či v pozdějším věku?

Kdy více pociťuje beznaděj, stojí a obává se dalších vlastních chybných rozhodnutí? Je sklíčený, nešťastný, možná bez energie? V mládí? Když je neznalý? Či ve vyšším věku? Když se ohlíží za minulostí a s obavou hledí do budoucna s pocitem – kolik ještě zbývá? Dobrého, zlého, čehokoliv?

Člověk v mládí startuje do samostatnosti. Opouští rodné hnízdo. Učí se rozhodovat sám, poradit si v každé situaci. V lásce, ve vztazích. Staví se na vlastní nohy, usiluje o finanční nezávislost.

Když je mladý, tak nějak jede na plný plyn. Projíždí křižovatky a má pocit, že je na hlavní. Že vše se nechá zvládnout. Smutek z rozchodu, problémy v práci, vztahy s rodiči, s přáteli, s lidmi v okolí. Zdraví i nemoci vlastní i blízkých. Neopotřebovaný plný síly, i když občas tápe. Nezkušenost však může člověka zahnat do kouta. Okamžiky i dlouhé dny s pocity neštěstí, tíhy. Není důležité, kolikrát tam člověk stál. Ale zda tam nestál příliš dlouho.

Ve dvaceti se jede na energii exkluzivních vlastností „Vitalita a život před sebou“. Ten, v jehož těsné blízkosti projde těžká choroba či snad odchod kohokoliv na věčnost, kdo projde rozchodem se životním partnerem. Ten si o to více považuje budoucnosti. Hledí k ní s úctou a naučí se tak spíše pokory k životu. Zdánlivě přijde o pocity radosti, které zažívají jeho vrstevníci.

Ve středním věku energie ubývá, ale jen těm, kteří chtějí přemýšlet a žít pouze jako současná mladá generace. Ti kteří pokračují dále kupředu ve svojí cestě, jakoby plují v proudu svých vrstevníků, nemohou být smutnější než ti mladí. I štěstí má různé barvy. Život má svůj počátek i konec a možná i ono „carpe diem“ o tom vypovídá. Není o zběsilém „dožeň teď, co si nestihnul“, ale spíše „nezapomínej spokojeně žít každý den“.

Ve dvaceti mě doháněla nezkušenost k slzám. Teď vím, že spoustu toho, co jsem nerealizovala se svými vrstevníky dříve, mohu uskutečnit dnes. Ale opět jen se svými vrstevníky. Zkrátka platí: Vlaky, které mi ujely, již nedohoním. Ale přijíždějí další, tak proč nenastoupit a nebýt šťastná?

Jak daleko je do cíle? Nechci vědět.

Jaké budou zastávky, co a koho potkám? Nechci vědět.

Nechci vědět, ale mé přání, za kterým jdu zní: jen to hezké, jen ty dobré lidi, příjemné zastávky snad jako oplátku za moji velkou snahu dávat svému okolí to samé.

Hezké, dobré a příjemné jako cíl. A pak není důležité jak daleko a kolik, ale ten pocit...