...přál mi hodně štěstí. A já jsem za to ráda. Za štěstí. Za něho. . .
Přejeme si hodně štěstí. K narozeninám, ke svátku, při loučení, při sňatku, při životních změnách.
Kdo z nás ho nepotřebuje, kdo z nás ho nehledá, kdo z nás není rád, když nám je přáno?
Z pohledu jednoho obyčejného života, co bylo a je pro mne štěstím?
Je toho spoustu. Narodila jsem se v civilizované zemi. Projely tu sice kolem tanky, proletěly tu vojenské vrtulníky. Nikdo kolem mne však nestřílel.
Narodila jsem se vcelku zdravá, měla jsem normální rodiče, obyčejné hezké dětství. Mám sourozence, mám děti. Vím, co je, když svítí slunce, zpívají ptáci, hučí moře a jeho vlny naráží do skal, zurčí potůček, plyne řeka, a ty barvy kolem k nepřehlédnutí.
Potkala jsem a stále potkávám spoustu lidí, vnímala a vnímám jejich dobré i špatné názory, nálady. Poznala lásku, pochopení i nepochopení, nenávist, nízké maloměšťáctví.
Jsem ráda za moje děti, jsem ráda za všechny lidi kolem mne, opravdu ráda, jsem ráda za vše živé i neživé, za barevný svět kolem, jsem ráda za to, že mohu být tou, kterou jsem.
Nedávno mi kdosi vypočítával, za co vše je rád. Znělo to tak prostě, nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlela. Bylo to hrozně milé. A tak jsem si uvědomila, že dojde-li člověk k pokoře, dokáže vyslovit, za co vše je rád a upřímně si toho považovat. Dobře totiž ví, že by to mít či poznat nemusel.
Vidět spokojené a milované vlastní děti, za lásku, která je opětována, za cestu hledání a poznání, za nenávist a odpuštění.
Jsem ráda za život jaký je, a to mě dělá šťastnou.
