Bez brýlí ani na krok z domu

Bílá sobota začala pádem z invalidního vozíku. Ranní slunce na bezmráčkové obloze a ještě trochu chladný vzduch mě doprovázel na obvyklém okruhu s naším pejskem. Okolo řeky a otočkou přes druhý most.

Po mostě si to kdosi couve na invalidním vozíku. Já bez brýlí, na běžnou vycházku si je neberu, vidím vše podstatné, jsem se vždy domnívala. Ještě sklopím zrak do trávy, abych uklidila a hodila do nejbližšího koše to, proč my lidé potřebujeme pejsky (někde jsem to četla jako vtip). Pak nabírám směr na most, chodník na mostu, vedle frekventovaná silnice. Opravdu, od druhého konce chodníku si to kdosi, nějaký mladík na vozíku, couve a prudce přitom odráží nohama od země. Vozík jede. Bleskla mi vzpomínka na studenta v maturitním ročníku, který se při majáles opil a na kole vjel pod auťák. Do té doby zdravý kluk. Navždy upoutaný na invalidní vozík, vídávala jsem ho jako na protest všemu jezdícího po silnici, popíjejícího, kouřícího na vozíku u řeky. Pěknej kluk. Jen ty nohy má jen do nohavic. Pak jsem ho viděla i se slečnou, ulevilo se mi, že má a přijímá šanci. Ten pěknej, chytrej a silnej kluk.

Dnešní ráno bylo jiné. Mladík na mostě mne minul a já se po něm otočila. Že by protestně navzdory jen tak couval? Podezřele se směroval k vozovce, oslovil ho jiný mladý muž, co šel jeho směrem a viděl mu do prapodivného výrazu v tváři. Pak jsem slyšela za svými zády hlasové zvuky.  A rána. Jak jsem ho mohla nechat jet dál? Ty brýle, ach jo. Bez nich již nemám ostrý zrak, nešlo o mě.

Otočila jsem se. Táhla jsem vzpírajícího se pejska nazpět. Mladík na zemi a v křeči. Zavolejte záchranku. Stojící mladý muž začal telefonovat s dispečinkem. Řekněte, že má epileptický záchvat, ano, velký. Nerozpoznala jsem auru, to couvání, nereagování na slova kolem. Vím, že mu teď hrozí jen zranění. Nesmí se zranit, máte něco měkkého? Ne, vložil mu balíček papírových kapesníků pod hlavu. Začala jsem si sundávat kabát, zastavilo se kolem pár lidí, bylo ráno kolem osmé. Pak jsem uviděla, že má na vozíku tašku, igelitovou tašku s něčím. Koukla jsem do ní  a vyndala svetr a položili jsme ho pod jeho hlavu, z rozražené hlavy při pádu o chodník tekla krev. Ten ležící zraněný měl pásku nalepenou okolo zápěstí, bylo tam jméno, příjmení, asi datum narození, telefon, adresa…, nevím, neměla jsem brýle a v tento okamžik to bylo již jedno. Chrčel pěnu z úst, byl na boku, dýchal. Jakmile povolila křeč, uvolnilo se jeho tělo, měl otevřené oči, začala jsem na něho pomalu mluvit. Pokud můžete, odpovězte mi, nebo jen zkuste kývnout, mrknout. Nebojte, lékař je na cestě, vše je tak, jak má být, buďte v klidu, počkáme s vámi, vydržte. A tak potichu v klidu pořád dokola. Myslím, že mne vnímal, upřené oči, které ještě neovládal, s prasklou žilkou v bělmu, ještě nebyl schopen slova, ale upřel na mne oči, zastavil pohyb hlavy.

Přijela sanita, naložili mladíka, vozík, zakrvácený svetr. Poděkovala jsem posádce a pánovi, co zavolal rychlou, stál tam udiveně, a tak jsem mu zamávala a ještě jednou poděkovala. Slov díků není v takových okamžicích nikdy dost, mohou pomoci zúčastněným vrátit se do reálu a pokračovat v cestě do svojí práce. Záchranka má těžkou práci a tam už vůbec není od věci slov díků. Dobře vím, že hloupí a vypočítaví lidé je dokáží často zneužít.

Měla jsem v životě období, kdy jsem se setkávala s epileptickými záchvaty, již jsem to zapomněla. Když to vidíte poprvé, je to děsivé, máte pocit, že to je konec, pak si zvyknete.

Nevím, co za zdravotní problémy má onen mladík z dnešního vozíku. Přišlo mi líto všech nemocných, co mají z mládí velké zdravotní obtíže a ti okolo zdraví si nepřipouští svoje štěstí být zdraví.

Odcházela jsem domů sluncem zalitým ránem.